Článek
Kristýna (33) na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz napsala tento mail:
Dobrý den, pane Hausmanne,
s partnerem jsme spolu osm let, mně je 33 let a jemu 37. Náš vztah bohužel už asi rok připomíná bydlení dvou spolubydlících, spali jsme spolu asi pětkrát a já nevím, co s tím. Přibližně před třemi lety, když mi bylo 30 let, jsem moc toužila po dítěti, ale partner mi tehdy odpověděl, že on se na to zatím necítí, zároveň vyslovil několik podmínek. Že prý nejdříve musíme koupit vlastní bydlení, on musí mít našetřeno dost peněz (částku nespecifikoval, když jsem se ho ptala) a musíme se vzít. Na jednu stranu jsem to chápala a byla jsem nadšená z toho, jak je zodpovědný, ale protože se doteď z toho nic nestalo (partner mě nepožádal o ruku – že prý mám počkat na správnou chvíli, vlastní společné bydlení také stále nemáme – jsme v nájmu, a v práci je sice pořád, ale prý ještě nemá dost peněz, aby cítil, že už to stačí), tak mám dojem, že jsou to jen překážky. Že partner vlastně další krok udělat nechce, nebo nevím.
Mám dojem, že stále na něco čekám a popravdě mě kvůli tomu sex vůbec neláká. A ani partner ho nikterak nevyvolává, což ve mně dále utvrzuje pocit, že dítě nechce. Vím, že se na muže nemá tlačit, ale jsme v začarovaném kruhu a já nevím, jak z něho ven. Prosím, poradíte mi? Děkuji moc. Kristýna
Vážená slečno Kristýno,
soužití s partnerem, který a) si vás po osmi letech ještě nevzal, b) v pětatřiceti se zdráhá mít dítě a c) moc nesexuje – je jedna velká ztráta času. Jeho spekulace o nedostatečném zabezpečení jsou pro vás v tomto okamžiku nedůležité. Děti měli – rádi a s láskou – lidé v mnohem zoufalejších poměrech, než jsou ty vaše.
Hlavní problém je ale v tom, že si nemáte moc kde polepšit. To, co popisujete, je obraz dnešní doby. Kamarádi a kolegové vašeho partnera jsou jistě zhusta také svobodní a bezdětní. Navíc výmluvy vašeho partnera mají své racionální opodstatnění. Začarovaný kruh celé vaší generace spočívá v nedostupnosti vlastního hnízda a absenci součinnosti při jeho budování a zvelebování. Poctivou prací nelze ty potřebné miliony vydělat, zadlužit se na desítky let se nikomu nechce a horentní nájmy drtí šanci něco našetřit. Únikem z toho je kratochvilná zábava a cestování, zatímco roky ubíhají... Při vší neúctě ke starému režimu – tohle nebylo. Mladí lidé (samozřejmě po všelijakých šaškárnách a různě dlouhých peripetiích) nakonec měli kde zahnízdit.
Možná, že váš partner není v jádru tak špatný, třeba je jen frustrován z věčného provizoria a ze špatných vyhlídek na to, že se to zlepší. Nevím, kde bydlíte. Usuzuji, že ve městě. Zkuste navrhnout partnerovi odejít na venkov. Je tam levněji. Koupit nějakou lacinou ruinu a začít ji zvelebovat. Místo iPadů a tabletů kupovat cihly a cement, místo rajzování makat. Ve společné práci byste mohli nalézt nový (a ušlechtilý) impulz do života i pocit sounáležitosti. A místo k zahnízdění. Živoření v podnájmu, abyste mohli celý den honit kariéru, přenechte těm, kteří jinak žít nechtějí nebo nedovedou.
A jestli si váš partner tohle nenechá vymluvit, zkuste si najít někoho, kdo se nebojí žít „postaru“. A nebojte se venkova. Také tam žijí lidé.
