Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Laďky:
Dobrý den, pane Hausmanne,
před čtvrt rokem jsem se seznámila s mužem (50 let). On byl rok po rozvodu sám, já asi půlrok po ukončení vztahu. V mnoha ohledech (názorech, citech, sexu) jsme si sedli. Je nám spolu hezky, a tak jsme si naplánovali spoustu aktivit – chození do přírody, výlety, kulturu atd. Na začátku vztahu mluvil o tom, že hodně cestuje, a protože i já cestování miluju, měla jsem za to, že to budou cesty společné.
Před měsícem jsem přišla s nápadem, kam bychom v létě mohli jet (individuální poznávací cesta mimo Evropu). Reagoval x důvody, proč by to nešlo. A dva týdny nato mu zavolal kamarád, že jsou výhodné letenky a teď jsou na třítýdenním treku v Africe. Při rozhovoru na toto téma mi sdělil, že v manželství (30letém) to měli tak, že si každý jezdil na dovolenou zvlášť, je na to tak zvyklý a jezdí takto každoročně. Že to jsou cesty náročné a „nic pro ženský“.
Je zaměstnanec, 2/3 dovolené a úspory tedy věnuje na cesty s kamarády... Oba máme děti na středních školách, ve střídavé péči. Můžeme se tedy vidět jen ty týdny bez dětí, o víkendech nebo dovolených. On sportuje, hraje v kapele, několikrát za týden se vídá se svým bratrem, kamarády, chodí za tatínkem. Na mě mu moc času nezbývá.
I já mám své koníčky, přátele a rodinu, ale toho společného času bych ráda viděla víc. Když jsem mu to jednou řekla, jako odezva přišel e-mail, že se cítí pod tlakem a neví, co má dělat. Oba jsme hledali vážný vztah, ne jen flirt nebo někoho „na noc“. Jsem náročná? Nereálná ve svých představách? S předchozími partnery jsme to měli jinak, na dovolené jsme jezdili společně, plánovali je a těšili se, že to hezké budeme sdílet spolu. Nejen o dovolených, ale i o víkendech. S tímto mužem jsem zatím nestrávila jediný celý víkend, vždy to bylo max. pár hodin – na víc neměl čas... Děkuji za váš názor. Laďka
Vážená paní Laďko,
marně jsem ve vašem podání hledal, v čem jste si vlastně vy dva, jak píšete, „sedli“. Každý z vás má naprosto odlišnou představu o vážném vztahu. Vy se těšíte na každou půlhodinku, kterou s ním strávíte, on se chce k vám jenom vracet. Vy se chcete do vztahu vložit celou svou osobností, on jen tou částí, kterou zrovna nesportuje, nemuzicíruje nebo necestuje.
Sportovci jsou nutně do sebe zahledění sobci, jinak by nic nestihli a nedokázali. Chodit se ženou za ručičku po parku, zatímco moji soupeři nacvičují tenisový servis, lezou už pátou sedmu na Prachově nebo běží padesátku na lyžích, je pro muže – sportovce – naprosto ztrátový podnik. Můžete namítnout, že se vám může věnovat, když se zrovna nic neděje, ale ono se děje pořád něco. Můžete namítnout, že v 50 letech by se mohl už chlápek trochu uklidnit, ale tihleti testosteronoví soutěživí dědci se budou rvát o každý fiftýn a o každou vteřinu až ke smrtelné posteli. Jsem o mnoho let starší než váš přítel a jak dobře ho chápu – včetně výprav na konec světa, kam prostě „ženské nebereme“.
Přesně to samé, co platí o sportovcích, platí i o muzikantech – to jsou rovněž sobci až na půdu. Poslední korunu vrazí do nového nástroje nebo aparatury, každou volnou chvíli věnují nácviku skladeb, zkouškám kapely, koncertům... Sebekriticky uznávám, že i tomuhle dobře rozumím. A tak vím, že sportovec a muzikant v jednom je pak všechna ta tragédie umocněná na druhou. Bída na druhou, zanedbávání na druhou, věčná čekání na druhou, ignorace ženiných potřeb a zálib na druhou. S takovým člověkem může žít pouze světice, která zahodí vlastní osobnost včetně nároků na společně trávený čas... A tou vy nejste. Proto je vám zatěžko smířit se s jeho pojetím vztahu.
Vy dva k sobě nepatříte. Zkuste si najít jiného muže. Já vím, nebude tak zajímavý a zábavný. Ale bude váš.