Článek
Pavlína (26) napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz:
„Vážený pane Hausmanne, ráda bych se vás zeptala na věc, která se týká mého partnera. Miluji ho, ale jedna věc, která se v poslední době stupňuje, mi začíná vadit. Je to pro mě hodně citlivé téma... Rád doma chodí nahý. To mi nevadí, nic proti nahotě nemám, ale on nechodí jen tak. Přitom si „s ním“ neustále hraje a teď začal dělat i to, že se postaví přede mě a ptá se, zda se mi líbí. Jasně, že se mi líbí, ale nebaví mě to neustále opakovat, třeba o víkendu se mě ptá i několikrát za den. Zatím jsem s ním o tom nemluvila, ale je fakt, že mi to začíná být nepříjemné. A tak bych se vás ráda zeptala, mají to tak i jiní muži? A proč to po mně chce? To si tím něco dokazuje? A jak mu mám šetrně říct, ať toho nechá? Nechci se ho nějak dotknout, přece jen, je to jeho mužství, ale mně to prostě přijde dětinské. Děkuji moc, Pavlína.“
Vážená slečno Pavlíno,
ostatní muži to nedělají – aspoň co já vím. U vašeho partnera se jedná zřejmě o nějakou (naštěstí benigní) úchylku, která má blízko k narcismu, ale s nějakou sexuální příměsí. Měla byste se tedy obrátit na odborníka – sexuologa.
Když jsem napsal, že je ta úchylka benigní, myslel jsem tím, že fyzicky nikomu neubližuje. Ona ale ubližuje vztahu. Tyhle intimní záležitosti si mají uchovat svou tajemnost. I pro ně platí příměr s čokoládou nedostižného MUDr. Plzáka: „Když vidím čokoládu za výkladní skříní a šacuji se, jestli mám na ni dost peněz, toužím po ní a mám na ni chuť. Když mně ji přiveze bohatý strýček metrák a bude mně ji denně cpát, zprotiví se mi.“ A to u vás hrozí. Navíc neustálé vynucování pochvaly ve vás musí vyvolávat psychickou averzi.
Moje diagnóza selského rozumáře (tu správnou uslyšíte od sexuologa) je nedostatek opravdových zálib, koníčků a nakonec i starostí vašeho přítele – jak už je u téhle generace zvykem. Píšete, že ho milujete, ale správný chlap by se před vámi chlubil pohárem z tenisového turnaje nebo tím, jak přistavěl k domku další patro, uběhl maraton či absolvoval další lekci hry na saxofon. Ničím podobným se ten váš ..... pyšnit nemůže (i proto o víkendech očumuje doma) a jediné, co má na zábavu a na odiv je jeho přirození. To je hodně málo – protože to má každý. Sám sobě tím nemůže nic uspokojivého dokázat, jen touží po (vašem) obdivu, ostatně jako každý muž. Tenhle ovšem nemá nic jiného, čím by se předvedl.
Ptáte se, jak mu šetrně říci, ať toho nechá. Proč šetrně? On vás také nešetří. Na hrubý pytel hrubou záplatu. To je, jako byste se ptala, jak šetrně říci vrahovi, aby nevraždil. Ten váš partner totiž vraždí – váš vztah.
Uvědomuji si, že shánět někde sexuologa je složité. Být vámi bych partnerovi nalhal, že jste s nějakým mluvila (třeba telefonicky) a že vám říkal, že je to na diagnózu a ať ho objednáte. Toho by se mohl leknout – nikdo nechce být lékařsky deklarovaný úchyl. Kdyby ale náhodou s vyšetřením souhlasil, musela byste obratem nějakého sehnat.
Suma sumárum: Špatná volba partnera bez koníčků a vážných zájmů. Na vaši omluvu: Co sklízet, když nikde nic neroste.
