Článek
Tentokrát se na e-mailu jaktovidichlap@prozeny.cz (na který můžete napsat i vy) ptá čtenářka Denisa. Má krátce po rozchodu, ale jeho důvodům stále nerozumí. Co jí radí Josef Hausmann?
Čtenářka Denisa:„Je mi 44 let. Trápí mě rozchod s partnerem po patnácti měsících vztahu. Vše fungovalo báječně, měli jsme společné zájmy a plány. Vztah se mnou ukončil se slovy, že mu je se mnou dobře, ale že mě už nemiluje a nechce mi ubližovat. Na otázku, jestli je v tom jiná žena, odpověděl, že ne. Od té doby mě nekontaktoval. Nemůžu se s tím nějak vyrovnat a ptám se proč? Co jsem dělala špatně? A je opravdu nutné druhého milovat a být milován tak, jak to vidíme ve filmech, aby byl vztah plnohodnotný a funkční?"
Vážená Deniso, nezmínila jste se o řadě důležitých okolností, jako zda máte děti, rozvedeného manžela, jaké to byly zájmy a plány s expřítelem a tak dále. Moje odpověď musí být tedy nutně spekulativní.
Nechuť mužů ubližovat ženám se jejich chováním vine jak červená nit. Jsme genetickými potomci těch mužů, kteří se řídili heslem: „Ochraňuj ženu, hlavně ať jí se nic nestane, na tobě nezáleží.“ Potomstvo těch mužů, kteří se tím neřídili, dávno vymřelo. Ten váš už asi věděl, že vztah ztrácí perspektivu a nechtěl vám ubližovat tím, že byste do (z jeho pohledu uvadajícího) vztahu dále investovala – čas, city, naději…
Nebo vám nechtěl ublížit přiznáním se k jiné ženě. Bál se vašich slzí a scén, a proto zmizel bez vysvětlení. Tento fenomén se zde vynořil již několikrát – pro muže jsou holt ženské slzy bodance do srdce, tak se jim vyhýbají. Rány pěstí do obličeje jim tolik nevadí…
Z vaší poslední věty čiší povzdech, že byste byla ochotna setrvat i v „nefilmovém“ (rozuměj druhořadém, neplnohodnotném a ne zcela funkčním) vztahu, hlavně abyste nebyla sama. Jako byste se dívala za potápějící se děravou pramicí, a slzela jste nad ní, protože to bylo vaše jediné plavidlo.
V tom vztahu jste možná chybu ani neudělala. K rozchodům dochází spontánně i bez chyb. Chybu však děláte někde v organizaci života, když se vám s odchodem jednoho chlápka bourá svět. Jak to, že nemáte vyhlédnuté náhradníky? Jak to, že už nelíčíte na další? Asi nemáte kde (a možná ani co) líčit. Snažte se stát členkou (sportovních, turistických, vodáckých) kolektivů, mějte koníčky. To je zlatý důl na seznámení se s (relativně) kvalitními lidmi.
Zvažte také, čím (kromě své milé přítomnosti) tak asi můžete obohatit (potenciálnímu) partnerovi život. Proč jinak by do vztahu s vámi vstupoval? Chlapi si dovedou snáze vystačit sami. Minimálně musí být v pořádku vaše tělo (to už zde také dlouho nebylo), uběhnutím 10 km denně (nebo obdobným výdajem kalorií jiným způsobem) nic nezkazíte.
A pokud vám okolnosti (dojíždění, absence oddílů v místě) neumožňují vstoupit do nějakého kolektivu, budete zajímavá už tím, že běháte. Tím naznačujete, že máte vůli něco se sebou dělat, že nejste líná, že jste akceschopná, že když vás někdo pozve třeba někam na horskou túru, nebude to těžkopádný problém… Zkrátka z běžící ženy vyzařují kvality, které ji výběrovým sítem už někam posouvají.
Ať již začnete běhat, hrát šachy nebo se stanete sboristkou, něco byste podniknout měla. Vidíte sama, že dosavadní přešlapování ve stojatých vodách vám mnoho trumfů do ruky nepřineslo.
