Článek
Na e-mail jaktovidichlap@prozeny.cz se tentokrát ozvala čtenářka Miriam. Opustil ji manžel kvůli ženě, která váží dvakrát více než ona. Proč to udělal? Že by na postavě až tolik nezáleželo? Odpovídá stejně jako každý čtvrtek Josef Hausmann!
Čtenářka Miriam (31 let):„Stále čtu ve vašich článcích o důležitosti štíhlé postavy. Byla jsem vdaná osm let, manželství bylo zpočátku skvělé, spousta společných koníčků, sport, i sex byl skvělý, manžel vždy obdivoval moji štíhlou, vysportovanou postavu. Pak jsem otěhotněla a přibrala 28 kg, z čehož mi polovina zůstala i po porodu, takže jsem při výčce 160 cm vážila 70 kg.
Manžel mi otevřeně řekl, že už ho sexuálně nepřitahuji, nelíbí se mu moje postava, a přestal se mnou spát. Dřela jsem na sobě jako kůň, manžel si mezi tím našel milenku a požádal o rozvod. K rozvodovému řízení přišel s ní. Ta paní měla dobrý metrák a kolem dokola pneumatiky! Mně se podařilo zhubnout na původní váhu, přesto jsem byla vyměněna za model dvakrát tak těžký. A teď mi řekněte, co si o tom jako chlap myslíte."
Vážená Miriam, jestliže vás muž zavrhl pod záminkou tloušťky, a pak si našel jinou také tlustou, pak z toho vyplývá, že:
a) Pravou příčinou nebyla tloušťka, to si třeba sám sobě i vám namlouval, ale nespokojenost s něčím jiným – s vaší případnou hubatostí, výčitkami, žárlivostí, chabým sexuálním repertoárem… výčet v úvahu připadajících nepříjemných ženských vlastností by byl na dlouho. Možná si opravdu myslel, že ta averze vůči vám vyplývá z vašeho razantního nárůstu váhy, ale v podvědomí to bylo jinak. Třeba – řečeno vašimi slovy – vyměnil model za jednou tak těžký, ale desetkrát pohodovější. Tisíce (mně podobných) obdivovatelů štíhlých postaviček by takový krok nedokázaly, a proto si celý život ničí otročením nějaké štíhlé hysterce…
b) Nějakým nedopatřením, třeba svedením za účelem získání trofeje, se té druhé dostal do spárů, a už se nevymanil, i když by rád hubenou. Sám (pro něj jistě nepříjemný) fakt, že ho k rozvodu doprovodila, svědčí o tom, že se nevypletl z jejího „klinče“. Jistě jste si ji prohlédla se zadostiučiněním.
Na vaši otázku, co si o tom myslím, mám (protože jsem s ním nemluvil) dvě domněnky:
a) Je to vůl. Má s vámi dítě, tak to těch dvacet let má vydržet kvůli němu vedle vás, ať jste jakákoli. Ba co víc, čím je žena povahově nevyzrálejší (což třeba není váš případ, nic o vás nevím), tím větší povinností muže je u dětí setrvat a bránit je – po nezbytně dlouhou dobu – proti ženiným excesům. Kdyby se to dítě dostalo do svízelů jiného druhu (bída, nemoc), také by přece neodešel.
b) Dala jste mu „takovej záhul“, že chce mít klid za jakoukoli cenu – i za cenu toho, že se vzdá nároku na postavu podle svého gusta (logické a odpustitelné) i na rodinný život s vlastním dítětem (neodpustitelné).
Právě jeho opuštění dítěte mi připadá neskonale závažnější okolnost, než že opustil vás. Vy jste zřejmě o mnoho nepřišla – takový chlap neměl pro vás velkou hodnotu. Vím, že si teď kálím do vlastního hnízda, protože někdo může namítnout, že člověk nemá povinnost zničit svůj vlastní život ve jménu nějakého dítěte nebo rodiny.
Ale člověk si může vytvořit určitou autonomii, ve které se dá dýchat a slušně přežívat, i v mnohem složitějších podmínkách, než je život po boku nespokojeného partnera. Stačí si zachovat vlastní integritu, koníčky a nenechat si vzít prostor pro nějaké ty eskapády.
Odstěhovat se k nějaké jiné je snadné – ovšem jen pro toho, kdo si nedělá výčitky typu: „Kdoví, co teď asi dělá moje malá Janička“.
