Článek
Čtenářka Karolína (24) nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
„Vážený pane Hausmanne, moc by mě zajímal váš názor na to, na kolik by podle vás měl muž projevovat své emoce. Já jsem hodně vnímavá, když se mi daří, tak jsem hodně veselá, když je mi smutno, také je to na mně vidět, ale na mém partnerovi nepoznám nic. Je prostě takový pořád stejný, navíc z něho musím všechno tahat, skoro nic mi neřekne sám od sebe. Když už se mi povede něco z něho dostat, třeba jak bylo v práci, co zažil přes den, tak i docela povídá, ale sám od sebe nic. Pořád čekám na chvíli, kdy přilítne domů a bude vykřikovat, pojď půjdeme do kina, nebo že měl moc dobrý den, prostě něco akčního. Ale on to má stejně i k rodičům, když jsme u nich na návštěvě, tak jsem to já, kdo něco povídá, on sedí vedle mě a mlčí... Přitom jeho rodiče jsou komunikativní, myslím, že mají moc hezký vztah.
On prostě vypadá, jako kdyby vůbec nic neprožíval, je stále takový klidný. Za ten půlrok, co jsme spolu (jsem jeho první vážná známost), jsem se viděla s jedním jeho kamarádem, a ten mi potvrdil, že přítel je takový i mezi kamarády – má přezdívku Mluvka. A já si říkám, zda nám to může do budoucna klapat. Říká se, že protiklady se přitahují, ale není tohle už moc? Co si o tom myslíte vy? Děkuji, Karolína.“
Vážená slečno Karolíno,
to, že je někdo málomluvný, ještě neznamená, že je to špatný člověk. Pokud vám ovšem zamlklý muž nesedne, najděte si zavčas někoho výřečnějšího, než tomuhle chlapíčkovi uděláte ve vztahu zbytečné dusno. A nedoufejte, že se změní, tedy rozmluví. Nevím ovšem, jestli jev, který popisujete, není obecné prokletí vaší generace. Uvědomuji si, že jsem protivný srovnáváním se starými časy, ale kde se tihle dnešní mladí chtějí naučit komunikovat? V opuštěných parcích, kde jsme s kovboji honili indiány, se dnes akorát občas vyvenčí nějaký pes; tam, kde jsme sedávali u stolů či ohňů v družné zábavě jiskřící historkami, sedí dnes hloučky zamlklých mladíků úporně hledících do mobilů; v hospodách, kde jsme zpívali u kytar a harmonik, přiblble civí dnešní generace na bez přestání běžící televizi; notýsky popsané květnatými básničkami pro holky jsou nahrazeny úsečnými sms ignorujícími pravopis… Kdybychom v (zaniklých!) tanečních kavárnách a na plesech při tanci nepronesli něco alespoň rádoby duchaplného, byli bychom u tanečnic odepsaní, převálcovaní těmi, co mluvit umějí. A na knihy, hlavní to kultivaci projevu, už dávno nestojí fronty lidí jako kdysi každý čtvrtek dopoledne. No tak se nedivte, že narazit dnes na nějakého jakž takž komunikujícího mladíka je zázrak.
Ptáte se na můj názor na mužské (ne)projevy emocí, které dáváte do souvislosti s partnerovou zamlklostí. Víte, mužům se historicky nevyplácelo dávat najevo své emoce před ženami. Ty toho totiž dovedly zneužít. Nešťastný a bědující muž se u ženy útěchy stejně nedočkal, spíše opaku – opovržení a opuštění. Spokojeně si pomlaskávající muž zase signalizoval, že je nevytížen, že mu přebývají síly a energie, a tak si koledoval (skrze projevy ženiny nespokojenosti) o utužení režimu a zvýšení pracovních otáček. Do evoluční výhody se tedy dostali ti muži, kteří své emoce takticky skrývali. Jejich jsme my dnešní muži potomci. Netřeba velikých důkazů toho, že ženám se naopak emoční výlevy vyplácely („Bál se slzí víc než ran“ – Wabi Ryvola).
Tento fakt, sečtený se shora uvedeným paradigmatem dnešní doby, vysvětluje relativní zamlklost a emoční uzavřenost mužů. Ale pozor – emoční uzavřenost před ženami! Před ostatními muži – na fotbalových tribunách, u půllitrů piva, při provozování koníčků – dáváme průchod emocím až běda. Tam nám nehrozí, že budou proti nám zneužity.
Podle nás by ale muži neměli své emoce skrývat, naopak. Prospěje to nejen jim samotným, ale i vztahům. Je ale pravda, že muži s emocemi pracují trochu jinak, což ale nemusí znamenat, že to je špatně.
