Článek
Tohle je příběh čtenářky Kateřiny, který zaslala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Dobrý den, pane Hausmanne, před pěti měsíci se se mnou rozešel přítel. Byla jsem z toho hodně špatná, a to je slabé slovo. Jen jsem brečela a brečela a nechápala, co se stalo. Když jsem se ho zeptala, co jsem mu udělala nebo jestli se zamiloval do někoho jiného, vypadal nešťastně. Prý nikoho nemá, má mě rád, ale zdá se mu, že náš vztah je nudný a nikam se nerozvíjí. Teď, po pěti měsících, se z toho pomalu dostávám. Mám ho pořád ráda, ale už to tolik nebolí, a dokonce si dokážu představit, že se jednou znovu zamiluju. A do toho přišel můj ex-přítel s tím, že se ke mně chce vrátit. Prý si uvědomil, jak nesmírně mu chybím a že byl ten rozchod jeho velký omyl. Tak nevím, co mám dělat. Na jednu stranu se mi strašně chce s ním znovu být, ale taky mám strach, že když už mě opustil jednou, udělá to zas. Děti nemáme, oba studujeme vysokou školu a chodili jsme spolu tři roky. Co myslíte, má náš vztah šanci, i když mě už jednou zradil?“
Vážená Kateřino,
protože v dalším budeme rozlišovat mezi činy vědomými a podvědomými, chtěl bych nejprve polemizovat s vaším výrokem „už mě jednou zradil“. Zrada je vědomý, předem prokalkulovaný podvod. To on neprovedl. On vás přestal milovat. Za to nikdo nemůže, protože láska je akce podvědomí, kterou vědomým rozumem neovládáme. Opravdová zrada naopak je, když někdo (třeba z prospěchářství nebo z lítosti) žije vedle někoho bez lásky.
Trochu jsem se toho vašeho ex zastal, ale žádný „lumen“ to asi stejně nebude. Myslel si, že si někde polepší, a teď jste mu najednou dobrá. To by mně hrdost nedovolila!
Nejspolehlivější metodou, jak ztratit něčí lásku, je vydat se mu napospas a deklarovat, že jste jen jeho a bez něj nechcete žít. Zahubíte tím totiž jeho touhu. Ta funguje bohužel nelogicky – toužíme jen po něčem, co nemáme jisté nebo co můžeme ztratit. Příměrem budiž ona „plzákovská“ čokoláda, po které bezmezně toužím, stoje bez koruny za výkladní skříní, které se však ani nedotknu, až mně jí bohatý strýček zavalí skříně.
Fungování touhy bohužel ovládá podvědomí, na které jsme s vědomým rozumem krátcí. Jinak bychom samozřejmě tuhle zrádnou nápovědu podvědomí rozumově přebili a měli bychom partnery, kteří o nás bezmezně stojí, budou nám věrní a záleží jim na nás. (Zatracená) touha nás ovšem od nich vyhání pryč za hysterickými manekýnami (muži) a (pseudo)romantickými krasavci (ženy).
Celý váš dotaz svědčí o tom, s jakou vehemencí a tíhou (vím, s láskou) jste dosedla na bedra svému příteli. To bývá pro chlapa příjemné – ale jen z počátku. Dáváte mi za pravdu i v tom, že bez něj jste se pak cítila opuštěná a bez nápadu, co počít s životem.
Při zodpovídání otázky, zda se vrátit, či nikoli, si musíte ujasnit, zda si náhodou nelžete do kapsy, tedy zda s ním skutečně toužíte být, nebo zda jen nechcete být nadále sama – protože jste v mezidobí nikoho jiného nesehnala. I toto dilema bude za vás z velké části řešit podvědomí.
Jedno staré moudro o podobných případech říká, že prasklé prkýnko nesroste. Vychází totiž z toho, že důvody, které vedly k rozchodu, nepominuly. Ještě studujete, jste tedy na dnešní poměry hodně mladá a nemusíte se ukvapovat ke krokům ze zoufalství. Máte nějaké koníčky? Jestli ne, pusťte se do nějakého.
Uvidíte, že mít nějakého chlapa není jediným smyslem života.
