Článek
Čtenářka Eliška (42) nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
„Vážený pane Hausmanne, prosím vás o radu. Nebo možná i o finální ortel, já už si nevím rady. S manželem jsme spolu 13 let, máme dvě děti, 5 a 8 let, a oba jsme je chtěli. Ale od té chvíle, kdy jsem poprvé otěhotněla, jsem na všechno sama. Obě těhotenství byla v pořádku, ale mrzelo mě, že se manžel neúčastnil žádných vyšetření, u porodů být nechtěl, tak jsem ho nenutila. Ale čekala jsem, že se nějak zapojí do péče o děti, že je bude třeba koupat, hrát si s nimi, ale nic. A doma také nic. Náznaky z mé strany nefungovaly, buď byl unavený z práce, nebo si něco dělal na počítači, dost hrál a hraje hry.
Dokud jsem byla doma s dětmi, tak jsem to sice se skřípěním zubů, ale tolerovala. Jenže od chvíle, kdy jsem se vrátila do práce a oba pracujeme na plný úvazek, mi to začalo čím dál více vadit. Já ráno odvádím děti do školky a školy, odpoledne je vyzvedávám, dělám úkoly, večeře, uklízím domácnost… Do toho je manžel dost popudlivý, na děti křičí, když se jim něco nepovede, ani myčku nevyndá, ale sex by večer chtěl.
Myslím, že vydržím hodně, ale podle mě, čeho je moc, toho je příliš. Když jsem mu vysvětlovala, že jsem unavená, že mě mrzí, jak se k nám chová, že prostě nemám chuť s ním spát, tak se ještě cítí dotčený. Prosím, řekněte mi narovinu, jak naši situaci vidíte vy. U nás neplatí, že by byl špatný výběr partnera v začátku, on takový nebyl, po společném nastěhování i uklízel, občas uvařil, pračku dal. Ale od dětí to je prostě o tom, že moje úloha je prý doma a on pracuje. Ale já přece také! Dělám něco špatně já? Děkuji vám moc, vaše čtenářka Eliška.“
Vážená paní Eliško,
na vyslovení finálního ortelu jsem hodně malý pán, navíc jsem zastáncem názoru, že i špatný táta je pro děti lepší než žádný. Vím, že mnoho diskutérek rozčílím, ale – v první řadě jde o ty děti, o vás až v řadě druhé. Vyškolen klasiky si i myslím, že pokud není manžel surovec, zvrhlík, alkoholik (nebo jiný závislák) a kriminálník, lze s takovým člověkem vyžít, ba dokonce je to v případě společných dětí záhodno. Vámi vyčítané absence u porodů a vyšetření by pasovaly na velkou většinu mužů (včetně mě), přehlížení domácích prací a tance okolo dětí je, promiňte, také nešvar u mužů nikterak řídký. Mně osobně by nejvíce vadily ty počítačové hry, ale ruku na srdce, jiní zase chodí do hospody nebo jezdí s kamarády do Himálají, ke všemu za peníze ze společné kasy – jiná ani v manželství není. A také mají ženu a děti.
Skutečnost, že s vámi chce mít po večerech sex, svědčí o tom, že ho stále vzrušujete, že zřejmě nechodí za jinými a že mu doma připadá všechno v pořádku. Vsadil bych se, že ho ani ve snu nenapadá, že přemýšlíte o „finálním ortelu“. Vzniklá situace, která vám pochopitelně hrubě nevyhovuje, je důsledkem běžného partnerského souboje Jak si to zařídíš, tak to budeš mít, který jste podcenila. Váš manžel nemá moc důvodů měnit „status quo“ – až na občas odepřený sex. A tudy byste mohla vést znovudobývání ztracených pozic. Nesmí to mít ale formu „něco za něco“, protože ženské čachrování se sexem muže dříve či později otráví, ale formu spolupráce ve prospěch postele typu: „Když mně pomůžeš s nádobím, dostaneme se do postele o půl hodiny dříve a nebudu tolik unavená“.
V každém případě bych na vašem místě nesurovce, negamblera, nezahýbače a neochlastu jen tak přes palubu neházel. Naznačeným způsobem zkoušejte krůček po krůčku manžela přitesat. Možná si ani vaši zoufalost neuvědomuje a váš zápřah nepovažuje za nenormální. Věřím, že takticky dobře vedenou komunikací a občasnou sexuální pákou nějakého výsledku dosáhnete. Teprve, když všechny snahy selžou, přemýšlejte o ortelu.
