Článek
Sám také od Ježíška nic nepotřebuji – ačkoliv vlastně… Během shánění dárků potkávám stovky žen. Člověk by si vybral. Tahle naivní mladá husička, nebo támhleta vyžilá mondéna, nebo je libo Japonku? Jo, Ježíšku, kdybys nevěděl co, tak já bych věděl… Ale ani jedna z žádoucích žen se (kupodivu) nezastaví, aby řekla: „Pane, z vašeho hladového pohledu, který jste na mne vrhl, usuzuji, že vaším tajným vánočním přáním je nečekané sexuální dobrodružství. Je mou křesťanskou povinností v tento posvátný čas plnit vánoční přání svých bližních. Následujte mne proto, prosím, do mého nedalekého příbytku, kde vás Ježíšek skrze mne obdaruje.“
Ne, ani jedna z těch stovek žen to neřekla, ani jednu to nenapadlo! Že se, ženské, nestydíte, že vám není hanba! Takhle šlapat po křesťanské morálce! Ať mně ženy neříkají, že nevědí, jak by dárek tohoto druhu potěšil srdce nejednoho muže, nejen mě. Jestli to s potěšením svých bližních v předvánoční čas myslí upřímně, tak kde je výsledek?
No tak jo, jdu domů a tam si vyzvednu pod stromečkem bačkory a fusekle. Tak tedy, Ježíšku, díky. Potom, že plníš sny. Houby plníš. Žíznícímu v poušti podáváš krajíc chleba.
Jen co jsem vyčinil Ježíškovi, už se stydím a bojím. Vždyť on je přece spravedlivý, takže mýlit se musím já. Jasně, už to vidím – já sám jsem neupřímný. Kdybych byl, rozdával bych sám sebe – nehezkým ženám. Měl bych oslovovat postižené, staré, tlusté a ošklivé ženy, ptát se na jejich skutečná přání, hladit je, povídat si s nimi, vzít je na výlet, hrát jim na piano romantické písně… Na to ovšem nemám, na to jsem moc velký zbabělec, sobec a požitkář. Asi jako ta elegantní blondýna, co mne právě bez povšimnutí míjí.
Ne Ježíšku, už se nezlobím. Naopak, omlouvám se. Dožadoval jsem se daru, který sám nemíním dát. Nezasloužím si ani ty fusekle, co jsi mně nadělil.
