Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Simony:
Pane Hausmanne, prosím, jak rozumíte situaci, do které jsme se dostali s mým přítelem? Já si připadám jako ve zlém snu. Jsme spolu dva a půl roku, je nám 32 a 35 let, oba máme fajn práci a rok spolu bydlíme v jedné domácnosti. Plánovali jsme svatbu na příští léto, o dětech jsme také měli jasno, že je chceme, dokonce jsem už jednou těhotná byla, ale ve druhém měsíci jsem bohužel potratila. Teď jsme byli ve fázi, že jsme se pokoušeli o miminko, a zrovna jsem příteli chtěla říct, že jsem těhotná, ale…
Místo toho jsem totálně v šoku, protože mi před pár dny volal, že neodjel k rodičům, jak mi řekl, ale že je v Austrálii, kde chce zůstat asi rok. A že já za ním mohu třeba za pár měsíců přijet… Já jako: „Cože? To snad není možné?“ Taková cesta se přece musí nějakou dobu plánovat, organizovat a hlavně snad o ní říct své přítelkyni, ne? Jsem v šoku, pořád si říkám, jak to, že jsem něco nepoznala, jak jsem mohla být tak naivní?
Teď jsem v pátém týdnu těhotenství, myslela jsem si, že jsme na to dva, ale teď vidím, že ne. A celé to může být reálné, on pracuje jako IT, takže může pracovat odkudkoli, já ne, jsem zdravotní sestra v nemocnici. A tak vůbec nevím, jestli mu mám o miminku říct, jestli se nemám rovnou sbalit a odejít. Co byste dělal na mém místě vy, pane Hausmanne? Děkuji vám za radu. Simona
TĚHOTENSTVÍ STAVÍ VZTAHY DO NOVÉHO SVĚTLA
Vážená slečno Simono,
ptáte se mě, co bych dělal na vašem místě. Nuže – zoufal bych si úplně stejně jako vy. Moje obvyklá námitka o špatné volbě partnera padá, protože vy jste ho z hlediska potenciálního otcovství dost dlouho testovala a on prošel.
Podle mě byste mu o svém těhotenství měla říci co nejdříve, a to z několika důvodů. Zaprvé zjistíte, jaké jsou jeho pravé úmysly ohledně vaší společné budoucnosti, zadruhé má muž právo vědět, nestrádá-li někde jeho potomek, a zatřetí byste měla ctít právo dítěte na otce. Teprve jestli se váš přítel na toto volání nevrátí (když jako „ajťák“ může pracovat odkudkoliv), vyvstane situace v celé své tragické šíři: Partner nestojí o vás a zřejmě ani o potomka. V případě, že si dítě necháte, dostoupí pak věc do klasického právního sporu o určení otcovství a o výživné.
Ovšem ruku na srdce – celá ta jeho nenadálá cesta do Austrálie vypadá jako útěk před vámi. Mezi vámi dvěma muselo k něčemu dojít. To, že o vašem těhotenství nevěděl, jeho rozhodnutí ulehčilo. Mnohokrát jsem zde psal, že muži se natolik bojí ženiných slz a výčitek, že raději vypadají jako zbabělci a utečou zadním vchodem, než aby po přímé konfrontaci odešli středem.
Vsadil bych se, že v žádné Austrálii není (což se dá zjistit z předvolby telefonu, hlasu operátora, dotazem u jeho rodičů atd.), ale skrývá se někde na Žižkově. Pokud na vaše těhotenské volání nepřikvačí zpět (jedno, zda z Žižkova, nebo z Austrálie), smiřte se se ztrátou mužského, který – aspoň pro vás – za mnoho nestál.
Pokud se vrátí, rozpomeňte se na to, co bylo jablkem sváru, a pokuste se tento vzorec ze svého chování vymazat. Jinak bude přetrvávat důvod k partnerově dezerci i nadále... Když už tedy dnešní morálka umožňuje mladým takhle jednoduše hodit břemeno rodičovství za hlavu.
