Článek
Hana napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Vážený pane Hausmanne, mám poněkud delikátní problém a nevím, jak se k němu postavit. Nebaví mě sex, ale přesto nechci být sama, partnerství přináší i mnoho jiných příjemných zážitků. Obávám se, že s tím nic nenadělám, jsem mladá (25), zdravá, štíhlá, neprožila jsem žádné trauma, nepomohlo posilování pánevního dna, bylinky ani homeopatie (gynekolog mi navrhl antidepresiva, ale ty užívat nehodlám). Chápu, že muži sex potřebují (navíc budu za pár let chtít děti), a v pohodě jim ho dopřávám, ale přesto byl sex ve všech mých vztazích vždycky problém, samozřejmě ne jediný, ale podstatný. Svému prvnímu jsem přiznala, že mě to nebaví, ze začátku jsme se snažili experimentovat, ale časem mi začal vyčítat, že ho asi nemám dost ráda, že jsem divná a když se se mnou rozcházel, vyslovil podezření, že jsem na ženy (nemyslím). Druhému jsem neřekla nic a předstírala potěšení, ale vyčítal mi, že jsem málo aktivní a že sama sex málo iniciuji a rozešel se se mnou též. Svému poslednímu jsem tedy neřekla nic, předstírala potěšení a byla aktivní, jak jsem mohla. Rozešla jsem se s ním já – kašlal na mě a na výčitky vždy opáčil, že mi dopřává úžasný sex, tak co bych ještě chtěla.
Co myslíte, že bych měla dělat, jít s pravdou ven (hned? časem, abych partnera neodradila hned z kraje?), nebo předstírat a doufat, že narazím na někoho, kdo se mi bude věnovat i mimo postel? Nebo se rovnou smířit se samotou? Děkuji, čtenářka Hana.“
NĚCO SE DĚJE...
Vážená Hanko,
váš dotaz je vážný a smutný. Doba je těžká, jídlo drahé, nájmy vysoké, politika pokleslá, a kdyby neměl být už ani ten sex, zač má pak život stát. Řešení vaší situace je v rukou odborníka – sexuologa, jímž já nejsem (i když by mě to bavilo). Nepíšete, že byste jeho pomoc vyhledala, takže hlavní naděje na vaše „vyléčení“ stále žije (z vašeho příspěvku vysvítá, že jste dost inteligentní a odhodlaná se svým údělem něco dělat). Institut sexuologa se nevytvořil sám od sebe. Lidí s podobnými problémy je více, a to, že tento obor se drží již po desítky let, znamená, že své výsledky přináší.
Při řešení zapeklitých situací si dávám nějaký jednodušší příměr. Vy jste v situaci člověka, který má obě nohy chromé, a přitom by chtěl hrát fotbal. První, co musí udělat, je jít k ortopedovi (vy k sexuologovi), jestli by ty nohy nešly nějak rozhýbat. A když to nepůjde, může hrát fotbal – s chromými, tedy se sobě rovnými.
Váš problém spočívá v tom, že se chromá snažíte hrát fotbal se zdravými. V této paralele vás vyzývám k hledání muže, který také nechce být sám a také je sexuálně chromý. Budete-li jinak oba fyziologicky zdraví, můžete mít klidně i děti – buď nějakou náhodou z přímého sexu, nebo mimoděložním oplodněním.
Kde hledat sexuálně chromé muže – nevím (i když si myslím, že ve vaší generaci je jich dost). Prvním krokem budiž eliminace těch zdravých tím, že jim pravdu sdělíte rovnou. Přesvědčila jste se sama, že hrát divadlo před zdravými nejde do nekonečna a zbytečně se tím ztrácí čas. Mezi těmi „probranými“ samozřejmě zbude spousta těch, kteří vám řeknou, že jim to nevadí, a nebude to pravda. Ale aspoň nějaké hrubé rozlišení provedete.
Zajímavá situace nastane, až takového seženete, a mezitím vás sexuolog vyléčí a dostanete chuť. Budete pak mít k onomu nešťastníkovi tu toleranci, kterou jste sama postrádala u dosavadních partnerů?
