Článek
Jiřina (55) napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Pane Hausmanne, jsem přesvědčena, že můj muž je vážně nemocný. Vždycky byl spíš cvalík, ale za poslední čtyři měsíce hodně zhubnul. Pravda, přestalo mu chutnat, ale to u něj také není normální. Rovněž si stěžuje, že ho po jídle bolí břicho, stále pohekává a také v obličeji je celý popelavý. Odmítá ale jít k doktorovi. Prý mu nikdy nic nebylo, o nic nejde a tak. Vymlouvá se na kde co, jen aby k lékaři nemusel. Kamarádka mi říkala, že to má s mužem podobně. Můžete mi vysvětlit, proč se tak bojíte doktorů? A jak ho mám dostat k lékaři? Děkuji za odpověď, Jiřina
Vážená paní,
váš dotaz je neodůvodněně generalizující. Možná nechce jít k doktorovi váš muž a manžel kamarádky. Miliony ostatních mužů se však ochotně léčí. Nepodsouvejte nám tedy, že jsou takoví všichni.
Je ovšem pravda, že muži jsou uvyklí tisíciletému předsudku (který se ovšem zachování rodu vyplácel), že oni jsou ti postradatelní, jich je méně škoda, jim útrapy a smrt méně vadí, proto jsou vysíláni na válečné fronty, nebezpečné mise a ke dnu s Titaniky. I běžná novinová zpráva: „Při výbuchu sopky na Filipínách zahynulo 600 lidí, z toho více než polovina žen a dětí“, nad níž už se nikdo nepozastaví, ukazuje naprosté opovržení osudem mužů.
Ideální muž nese své břímě bez stížností a bez nářku, k tomu je odmalička vychováván – chlapečci přece nepláčou. Muž vyrostlý v kultuře vlastní postradatelnosti ve jménu hýčkání ženy potom snáze sklouzne i k podcenění vlastního zdraví – vždyť konec konců je to všem jedno. Jedním z důsledků tohoto nevděčného postoje společnosti vůči mužům je i jejich průměrný věk kratší o sedm let, než je průměrný věk žen. Muž zkrátka vyrůstá v přesvědčení, že by svými stížnostmi jen obtěžoval (včetně lékaře), a dokud neumírá, nemá na stížnosti nárok. Má mít důležitější věci na starosti, než jeho vlastní zdraví.
Žena si ho vzala v naději, že on se bude starat o ni a teď to má být obráceně? Smutné osudy ženami opuštěných mužů, kteří v tomto ohledu „selhali“, protože se někde zmrzačili a skončili na kolečkové židli, toho budiž tragickým dokumentem.
Neznám podrobnosti vašeho manželského soužití, takže další úvaha je jen v rovině teoretické. Člověk potřebuje k životu, a tedy i udržení se při něm, motivaci. Nemá-li chuť žít, považuje-li svůj život za zpackaný, nemá ani chuť se léčit. Případnou smrtí nic neztrácí. Zamyslete se proto i nad tím, jakou motivaci pro jeho štěstí představuje život vedle vás.
