Článek
Čtenářka Eliška (35) nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
„Vážený pane Hausmanne, chtěla bych vás poprosit o radu. Náš již skoro roční spor je v tom, že můj manžel nechce druhé dítě. Máme spolu jednu dceru, letos jí budou 3 roky, a já bych si moc přála dvě děti, jsem totiž jedináček. Když jsme spolu s manželem chodili, tak jsme o dětech samozřejmě mluvili. Oba dva jsme se shodli na tom, že chceme děti dvě, ale teď je to z jeho strany jinak. Že prý teď není jistota v práci, všude je nemoc... To je jistě pravda, ale nesouhlasím s tím, že to jsou důvody, proč bychom neměli mít druhé dítě. Korona předpokládám pomine a poměry v práci se zklidní, tedy jsou to věci podle mě dočasné. Ale nemít další dítě je rozhodnutí na celý život a já se s ním nemohu ztotožnit. Prosím, poraďte mi, jak muže přesvědčit. Děkuji vám moc, Eliška.“
Vážená paní Eliško,
to, že s vámi manžel nechce mít další dítě a vymlouvá se na poměry, svědčí tak trochu o jeho nechuti zabřednout do rodiny tak hluboko, jak by se (z pohledu mě staromilce i vás manželky) slušelo. Lidé mívali v mnohem chudších poměrech dětí spoustu a taková ta prohlášení „do tohohle světa přece děti nepřivedu“ slýchám až v posledních několika desetiletích. Nechci vás ale v tomto úsudku příliš zneklidňovat, protože váš muž může mít nějakou svou pravdu, kterou neznám a raději nechci znát. V dobách, ve kterých navzdory všem totalitářům „svět se mi v pořádku být zdál“ (V. Mišík), pro takovouhle diskusi nebyl žádný důvod.
Ptáte se, jak na manžela. Nuže – zkuste to takzvaně po arabsku. Chtějte děti tři a pak blahosklonně couvněte na dvě. K podvodu bych nenabádal, kdybych nebyl přesvědčen, že zrovna v případě potomstva účel světí prostředky. To přesvědčení vyvěrá ze dvou směrů ve vzácné shodě – všeobecně prospěšného a osobně prospěšného. Ten první je národovecký – poměrný počet původního obyvatelstva v naší zemi klesá. Dál to manželovi rozveďte raději sama. Mně už se do studené vody pod tenký led politické nekorektnosti nechce.
Druhý směr, tedy ten osobní, spočívá ve faktu, že sázet na jednu kartu je hrozný hazard – v tomto případě s ničím menším než s vlastní budoucností. Jedno dítě může skončit na scestí, pod koly auta či dojít k jiné úhoně, nebezpečí číhá všude bezpočet. Až vaše dcera vyroste, budete trnout strachy při každé její cestě. Ani dvě děti nejsou obzvláštní zárukou, že na stáří nebudete sami. Mám před očima maminku, která neskutečnou duchapřítomností zachránila život své dvouleté dceři tím, že jí vytrhla ruku (i s kusy prstů) skřípnutou mezi dva schody běžícího eskalátoru v metru. Měla tehdy děti dvě a já se nachomýtl k tomu, jak jí v nemocnici sestra radila, ať si rychle pořídí třetí. Radu doložila několika případy osiřelých rodičů.
Nějaké argumenty jsem vám poskytl. Ale přesvědčovat někoho, že má mít aspoň dvě děti, mně (v mém dinosaurovství) připadá stejně absurdní, jako ho přesvědčovat, že si má dát v autě do pořádku brzdy. No, snad vám ti, co jdou (poslušně) s dobou, poradí v diskusi pod článkem lépe.
