Článek
Vlaďka (55) napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz:
„Vážený pane Hausmanne, moc bych vás chtěla poprosit o radu. Je mi 55 let, jsem půl roku rozvedená, s bývalým manželem máme tři už odrostlé děti. Na péči o ně i bydlení jsme byli schopni se dohodnout, ale na jedné věci ne. Můj exmanžel odmítá odejít z práce, kde se se mnou i s jeho novou partnerkou všichni vídáme. Jde bohužel o to, že měl v době našeho manželství poměr s mojí kolegyní. On pracuje sice v jiném oddělení než my dvě, ale ve stejné firmě. Dovedete si představit, jak mi bylo, když jsem to zjistila. Byl to samozřejmě šok, dlouho jsem se s tím nemohla srovnat, ale už jsem, myslím, na dobré cestě. Opravdu se snažím být nad věcí, ale to, že ty dva v práci pořád vidím, mi fakt vadí. Exmanžela jsem žádala, aby odešel, myslím, že by to bylo férové, s ní nic neudělám, ale on to odmítá. Já ale také odejít nechci, nic špatného jsem neudělala, on byl ten, kdo mě podvedl, navíc v mém věku není snadné hledat si nové místo. Chlap má podle mě více možností. Prosím, poraďte mi, jak ho přesvědčit, aby odešel, tedy ideálně oba dva, anebo jak to zvládat. Děkuji vám moc, Vlaďka.“
Vážná paní Vlaďko,
při čtení vašeho dotazu jsem si uvědomil, že už (prakticky) neexistují odbory, na které jsem se vás chystal odkázat. Škoda – příslušná soudružka by jednoho z vás přeřadila na jinou pobočku a byl by klid. Bohužel jste nespecifikovala, o jaký druh práce se jedná. Chlap má sice více možností (díky lopatě), některé profese to ale také nemají jednoduché. A ze státního se nikomu nechce – je-li to ten případ. Odhaduji, že polovina úřednictva by vyhozena na dlažbu bez pomoci zhynula hlady.
Vaše logika je postavena na úvaze: „On se provinil, tak ať odejde.“ Jeho pravda zní: „Ať odejde ten, komu to vadí“. On si ani nemusí myslet, že se provinil. Vydržel v manželství spoustu let, vyvedl děti, svým způsobem vám naplnil život, a teď na stará kolena, když už všem povinnostem dostál, by si chtěl žít po svém. To je provinění? Stejně tak se to mohlo stát vám. Cítila byste se provinile, nebo byste se v objetí svého nového miláčka utvrzovala v tom, že člověk má právo žít si po svém, zvlášť když si s tím druhým nerozumí?
Vaše nepatrná naděje na vystrnadění muže z práce spočívá v tom, že na rozdíl od žen, které v novém náručí po bývalém muži ani nevzdechnou, muž jistou starost o osud jím opuštěné ženy má. Proto se muž při rozvodu zpravidla příliš nebrání chamtivosti své exmanželky. Jakoby se majetkem a penězi povědomě vykupoval ze zodpovědnosti, kterou za ni cítil mít. Zdůrazňuji – cítil mít, protože ve skutečnosti žádnou zodpovědnost neměl. Dospělý příčetný člověk je přece zodpovědný sám za sebe. Jako toto (tušené) výkupné, pokud vám ho už exmanžel neodevzdal při majetkovém vypořádání, byste mohla požadovat jeho odchod ze zaměstnání – a v tomto smyslu mu to sdělit. Nezapomeňte přitom odpřísáhnout, že teď už si jste nadosmrti kvit, tedy má vás nadobro z krku. To by pro něj mohla být celkem lákavá nabídka.
Ne každý muž však smýšlí „postaru“, takže vaše šance bude menší, než by byla za dřívějších dob. Navíc v tomto ohledu vrazily ženám nůž do zad feministky neustálým zdůrazňováním rovnosti pohlaví, emancipace a samostatnosti moderní ženy, čímž u mužů vymýtily poslední záchvěvy patriarchální starosti o osud slabé ženy. Jinou zbraň než podsunout mu pocit viny ale nemáte.
