Článek
Božena (65) napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz:
„Vážený pane Hausmanne, nejsem zvyklá se svěřovat někomu jinému než kamarádce nebo nejstarší dceři a předtím manželovi. Před třemi měsíci jsem bohužel pochovala manžela, se kterým jsme spolu žili v manželství 41 let a vychovali jsme tři děti (byl mým jediným mužem). Byl dlouho nemocný, starala jsem se o něho, dokud to šlo, doma. V poslední fázi už byl v nemocnici, kde také skonal. Nikdy na něj nezapomenu, milovala jsem ho nadevše, ale na jeho pohřbu došlo k věci, kterou jsem nečekala, a to, že jsem se zamilovala do jiného muže. Je to jeho kamarád, vdovec. Viděla jsem ho pouze jednou před asi 10 lety, kdy ještě žila jeho žena, zemřela před dvěma lety. Znovu jsme se sešli až na pohřbu mého muže. A tam se to stalo. Povídali jsme si, jako bychom se znali léta, on mi vyprávěl o mém manželovi, co spolu zažili, když spolu chodili na střední školu, celé to bylo nenucené a velmi příjemné. Od té doby jsme se viděli třikrát, vždy jsme spolu strávili několik hodin procházkou, nyní si píšeme zprávy po e-mailech, protože se nemůžeme vidět. Jsem opravdu zamilovaná, to vím, ale pořád bojuji s tím, že je to tak časně po smrti mého muže, zda si to mohu dovolit. Dcera mi lásku přeje, poznala to na mně. Co myslíte vy? Děkuji vám, Božena.“
Vážená paní Boženo,
čistota vašich úvah i výčitek svědomí je až dojemná. I po těch nejtragičtějších událostech se však musí žít dál. A v tom slově „žít“ je obsažena i láska – pokud to jen trochu jde.
Je jiné měřítko pro třicetiletou čerstvou vdovu s malým dítětem, která ze dne na den přišla o muže, který jí ještě včera trhal květiny, a jiné pro důchodkyni, která dlouhé měsíce pečovala o umírajícího muže, jemuž dala tři děti a drtivou část svého života. Hlavním měřítkem, podle kterého se máte řídit, v žádném případě není „Co by tomu řekli lidi“, ba ani „Jak bych vypadala sama před sebou“, ale „Co na to můj muž tam nahoře“. Jsem přesvědčen, že měl-li vás opravdu rád, zapřísahá vás, ať svou (zřejmě) poslední šanci nepromarníte kvůli nesmyslným sentimentálním výčitkám vůči jeho osobě. Určitě by nechtěl být příčinou zpackání vašeho zbývajícího života. Navíc souběh událostí vyřeší i obdobnou otázku „Jak žít dál“ i u jeho kamaráda.
Kdysi jsem viděl v televizi seriál Randall a Hopkirk, kde jeden z těch dvou skonal a druhý si vzal jeho ženu. A ten zesnulý se jim zjevoval, hrozně jim fandil a pomáhal a měl radost, že se mají rádi a že jeho smrt končí u něj a nemá další neblahý dopad na nevinné pozůstalé. Představte si, že tak nějak je to i u vás.
Okolností, že jste nového muže poznala na pohřbu, se nedejte vyvést z míry. Pro váš vnitřní klid je důležité, že vám novou lásku přejí děti, a kdybyste mermomocí lpěla na reakci okolí, prožijte svůj nový vztah pár týdnů v „ilegalitě“ – jako zamlada.
Asi vás i zaskočilo, že jste vůbec schopná se zamilovat tak krátce po smrti manžela. I na to mám jeden moudrý film. Stařenka v něm (Marušce) praví: „Myslela jsi, že máš v srdci místo jenom pro tatínka, a najednou je tam místo i pro rybáře. V hodném srdci je dost místa pro všechny lidi dobré vůle.“ Není nic špatného na tom, že vaše srdce, které při vaší dlouhodobé péči o umírajícího jen dávalo, potřebovalo také už někdy pohladit.
O vašem dalším osudu naštěstí nerozhodnou ani rady sousedek, ani nějaké morální imperativy (podle těch nejstupidnějších byste shořela na hranici s mrtvým manželem), ale vaše podvědomí. A podvědomí za nás vždy rozhoduje tak, abychom žili dál. Pokud možno s láskou.
