Článek
Všechny ostatní formy násilí od fyzických útrap válečných po psychická traumata porozvodová postihují v mnohem vyšší míře muže, aniž by se nad tím někdo zvláště pozastavil.
Muži jsou častěji vražděni, přísněji (tělesně) trestáni, utrpí více (smrtelných) pracovních úrazů a více se vyskytují v podmínkách s krutějším zacházením. Ve všech konfliktech byli primárními oběťmi násilí mužští příslušníci všech společenských vrstev a etnických, rasových či náboženských skupin. Společensky uznaná méněcennost mužského života ve srovnání s životem ženským nutí muže k dobrovolným obětem (Titanic).
To vše je samozřejmost, která nikoho neudivuje. Pomíjivost a postradatelnost mužského života je – jako společenská norma – zdůrazňována i médii. Nikdo se dnes nepozastaví nad diskriminačním obsahem zprávy: „Při včerejším neštěstí zahynulo asi osm set lidí, z toho více než pět set žen (a dětí)“. To by byl poprask, kdyby se napsalo: „…z toho více než pět set mužů (a dětí)“.
Všeobecně přijímaný názor (sociálními stereotypy bohužel vnucený i mužům) o postradatelnosti mužského života se promítá do všech sporů muž – žena, včetně soudních, kde převládá povědomí: „Hlavně, aby jí se nic nestalo, chlap se nějak protluče“. Pseudodrastické scény na sociálních úřadech za účelem vytřískání dávek nebo bytu si mohou dovolit jen ženy. Mužům by to neprošlo.
Zatímco na sociální stereotypy znevýhodňující ženy (starost o domácnost) se poukazuje na každém rohu a jsou na to celé (feministické) instituce a katedry, o sociálních stereotypech znevýhodňujících muže (odolnost vůči bolesti, hladu, křivdám a válečným útrapám) se zarytě mlčí. Proč by si kluk také nesměl pobrečet, když se bouchne do palce? Jak to, že kluci smí být biti?
Jaký div, že umíráme o tolik let dříve než ženy, ani si (draze zaplaceného) důchodu neužijeme. Být chlapem zkrátka není žádný med a žádné ženě bych to nepřál. A to jsem pomlčel o (řečeno s M. Plzákem) nevděčném údělu věčného milostného žebráka.
Ale přesto všechno – mít na výběr, znovu bych chtěl být chlapem.
