Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Šárky:
Vážený pane Hausmanne, mám na vás dotaz, který mě trápí již delší dobu. Myslela jsem si, že to s manželem zvládneme sami, ale zdá se, že ne. Tak vás prosím o radu. Můj manžel a já se známe 10 let, z toho 7 let jsme manželé. Máme jednoho syna, kterému je nyní 6 let. S mým mužem se máme rádi, rozumíme si, ale občas, jako v každém vztahu, dojde na výměnu názorů nebo hádku. A tady nám to nejde opravdu vůbec.
Můj manžel nesnese žádnou připomínku, která i jen malinko zavání kritikou, v té chvíli není schopen se pohádat, ale vždy si sbalí tašku s věcmi a odchází do svého bytu, kde několik dní, mnohdy i týden či dva trucuje. Máme společný byt, kde bydlíme s naším synem, jeho byt je na druhé straně města – byt po jeho matce. A tohle já už nedávám. Syn je z toho hodně špatný, vždy se vrhá ke dveřím, aby tatínek neodcházel, ale on ho ignoruje a prostě jde.
Já tím trpím nejen ze svého pohledu, protože se ty věci nikdy vlastně nevyřeší, ale hlavně kvůli našemu synovi. Nechci, aby viděl takovéhle chování jeho táty, co si z toho vezme do života?? A také mě štve, že vždy mu píšu já, ať se vrátí, on sám to nikdy neudělal. A já už nevím, co a jak kdy říct, aby zase neodešel, začínám se v tom topit, nevím, jak z toho ven. Prosím, poradíte mi, nám? Děkuji vám moc. Šárka
Vážená paní Šárko,
ve vašem případě chybí více než kdy jindy ono „audiatur et altera pars“, tedy vyslyšení druhé strany. Klidně je totiž možné, že to, co nazýváte běžnou hádkou, je nekončící sprostá slovní přestřelka s náznaky fyzického zápasu, o což třeba váš muž zaprvé nestojí a zadruhé chce své dítě ušetřit této nechutné podívané. Okamžitým úprkem ze scény vyřeší oba problémy zároveň.
Rozdíl mezi mužským a ženským myšlením, ač mainstreamově popíraný, je obrovský. To, co se zdá ženě nepochopitelné („… v té chvíli není schopen se pohádat“), může být pro muže nestravitelné. Žena spíše jedná pod tlakem okamžitého emočního vzplanutí (někdy nazývaného hysterií), muž spíše tíhne k racionální logice věci. Proto pro muže hádka už něco znamená, navíc muž nemá v hádce ono želízko v ohni, které v ní má žena: hádavými projevy nespokojenosti přimět muže k vyšším zaopatřovatelským obrátkám. Hádavost byla totiž pro ženy po tisíciletí evolučně výhodná vlastnost – vedle zvýšení výkonnosti zaopatřovatele se hádkou dala také zjistit mez, kam až lze se svými nároky zajít. Vy evidentně tuto mez atakujete.
Snažím se vám jen vysvětlit možný postoj vašeho manžela k hádce, protože pouze jeho pochopením se můžete dobrat ke kompromisu i ve vlastním jednání. Jelikož tedy pro muže hádka a urážka už něco znamenají (vždyť byli ochotni se kvůli tomu v soubojích nechat proklát kordem!), je těžké po muži chtít, aby hodinu poté, co si vyslechl, jak je nemožný, neschopný, sobecký, surový, bezohledný, líný, lakomý a nezodpovědný, se tvářil jakoby nic a dokonce hladil či laskal ženu, která možná už zítra na něj znovu začne řvát jak na pohůnka.
Tahle „Itálie“, kterou některé ženy považují za „občasná hádka k manželství patří“, je pro některé muže nepřijatelná a vy asi takového muže máte. Ponechme nyní stranou otázku, zda je váš muž rozmazlený fajnovka prchající před banalitami, nebo zda by na jeho místě prchnul každý. Aby obstál sám před sebou, vždycky čeká na to, až ho zavoláte zpátky vy. Je pro něj nedůstojné, aby se doprošoval návratu u ženy, která ho – podle jeho soudu – vyštěkala z domova.
Trvale je tohle neudržitelný stav – je otázka času, kdy manžel cestou do bytu po mamince najde útěchu v náručí jiné ženy.
Řešení vidím dvojí: a) Přehrát a zanalyzovat typickou hádku před odborníkem (manželským poradcem) a řídit se jeho radou. b) Pokusit se omezit spouštěče manželových útěků, tedy cit: „připomínky, které malinko zavání kritikou“.
