Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Miroslavy (51):
Pane Hausmanne, je mi 51 let a jsem vdaná 25 let. S manželem máme jednu dceru, která je již dospělá a s námi už dva roky nebydlí. Jako každé manželství i my jsme si prošli několika krizemi, vždy jsme je ale zvládli ustát a troufám si říct, že se jimi netrápíme, že v nás nezůstávají.
Víte, ale jedna křivda ve mně je pořád a já nevím, jak se jí zbavit, jak manželovi odpustit. Chápu, že už je to nyní neřešitelné, ale stále ve mně je a myslím na ni hodně často. Jak jsem se zmínila na začátku, máme jednu dceru – a to je právě ono. Já jsem vždy chtěla alespoň dvě děti, ale manžel tehdy další dítě nechtěl. Jako důvod uváděl, že mi nevěří, že druhé dítě zvládnu, protože naše dcerka byla první dva roky velmi neklidná, takřka permanentně plakala, v noci mi spala jen u prsu a i přes den jsem ji stále nosila...
Manžel chodil do práce a ano, byla jsem totálně vyčerpaná, to je pravda. Ale stále jsem věřila, že druhé dítě může být úplně jiné, často to tak je. Hodně kamarádek to tak mělo, že jedno dítě bylo náročnější na péči a druhé méně, či naopak. A já argumentovala, prosila a prosila, ale bohužel neúspěšně. A vlastně několikrát. Zkoušela jsem manžela přemluvit v době, kdy dceři byly tři roky a už to bylo vše okolo ní mnohem lepší, pak ještě v jejích 5 a 8 letech. Nikdy jsem svůj názor nebyla schopna prosadit, až jsem to vzdala.
Myslela jsem si, že tu bolest překryji svými aktivitami a péčí o naši jedinou dceru, což se mi nějakou dobu dařilo. Ale jsou chvíle, kdy se mi ta křivda vrací, a přiznávám, že to manželovi vyčítám dodnes. Poradíte mi, jak se s touto starou křivdou vyrovnat? Vaše čtenářka Miroslava
RODINA ČLOVĚKA OVLIVNÍ NA CELÝ ŽIVOT
Vážená paní Miroslavo,
obecně jediné spravedlivé řešení při narovnání křivdy je potrestání viníka a odškodnění oběti. Tuto filozoficky prastarou pravdu zmiňuji proto, že kupodivu není vždy tak jasná a proveditelná. V dnešní době bývají například odškodňováni nijak neukřivdění potomci či soukmenovci lidí kdysi skutečně ukřivděných na úkor nevinných potomků či soukmenovců dávno zemřelých viníků. Tuto přísnou logiku však bude z dále uvedených důvodů těžké aplikovat i na váš vztah, a proto bude velmi složité hledat cestu pro nápravu vaší osobní křivdy.
Můžete se jen modlit, aby se vaší jediné dceři nic zlého nepřihodilo nebo aby se její život vyvíjel k uspokojení vás obou, protože v opačném případě by byl váš muž za sázku na jednu kartu sice potrestán, ale postihlo by to i vás. V první větě vyslovená úvaha totiž funguje všude, jen ne ve vztahu (a v sociálním státě). Jakmile totiž viník i oběť sedí ve stejné lodi, jeden si na druhém nic nevezme. Vždycky jsem si myslel, jak je (genderově) nespravedlivé, že žena může beztrestně muži otcovství zatajit či zapřít, váš případ dokumentuje i opačnou možnost, sice ne tolik zákeřnou, ale přesto vážnou.
MÍT, NEBO NEMÍT DĚTI A KOLIK? A CO KDYŽ TO NEJDE...
Možná by pomohlo, kdyby váš muž své zaváhání uznal (pokud možno ne v důsledku tragédie jediné dcery) a pokusil se je aspoň nějak formálně odčinit (kytkou, zájezdem…). Vnitřně byste mohla svůj pocit ukřivděnosti zmírnit tím, že byste mohla jeho rozhodnutí částečně omluvit, protože to myslel dobře a rozhodoval se podle vaší chatrné zdravotní kondice, nikoliv podle vlastního sobectví.
A pak je tu jedna univerzálně smířlivá rada křesťanská: Asi to tak chtěl Bůh.
