Článek
Hanka (38) napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Dobrý den, pane Hausmanne, prosím, poraďte mi. Já jsem úplně zoufalá. Je mi 38 let, mému manželovi 42, máme dvě malé děti 2 a 7 let. Jsem nyní s druhou dcerou na mateřské, ale bohužel před měsícem za mnou manžel přišel s informací, že se zamiloval do kolegyně v práci, že to trvá už půl roku a že s ní chce žít, tedy od nás odejít. Jsem z toho v šoku, vůbec nevím, co mám dělat. Je to jako blesk z čistého nebe, ničeho jsem si nevšimla, vždy jsme si s manželem důvěřovali a vztah se nám nijak nezměnil, milovali jsme se několikrát týdně, ani nechodil domů později. Ptala jsem se ho, co je u nás špatně, že prý nic, že se prostě zamiloval… Já svého manžela moc miluju, nechci o něj přijít. Jak sám říkal, není to mnou... A také co bude s dětmi, jak jim to mám vysvětlit? Jsem z toho úplně mimo. Manžel se odstěhoval do pronájmu, a já prostě nevím, co mám dělat, abychom byli zase spolu, aby se k nám vrátil. Prosím, poradíte mi? Děkuji moc. Hanka.“
DALŠÍ OTÁZKY A ODPOVĚDI
Vážená paní Hanko,
nechce se mi zde znovu opakovat, jakých chyb se ženy dopouštějí při volbě partnera. V podstatě jde o to, slevit z nároků na jeho bohatství a frajerskou vizáž a přitvrdit v požadavcích na jeho „staračskou“ stránku. Tuto dříve životní nutnost z velké části odbourala emancipace a sociální stát, a proto zde máme tolik „rozlitých mlék“, jako je to vaše.
Teď se nacházíte ve fázi, kdy tomu celému nechcete věřit a nějak podvědomě doufáte, že se vám muž ještě vrátí. Nevrátí se (tak–je–to). Smířit se s tím je těžké a pomůže vám v tom jen čas. V tomto okamžiku jste ochotná ze sebe udělat jakoukoliv onuci, jen kdyby se vrátil – ale takhle svět nefunguje, navíc by to bylo ještě horší.
Fakt, že mu je milejší žít s cizí (byť nějak přitažlivou) ženou než s vlastními dětmi, je jeho velké morální selhání, ale to souvisí s už zmíněnou špatnou volbou partnera. Jedinou radu, co vám mohu dát, je ze spáleniště zachránit, co se ještě dá. A to je štěstí a budoucnost vašich dětí. Nemstěte se na manželovi zákazem styku s nimi, neotravujte dětské dušičky nenávistí vůči němu, nepomlouvejte ho, už vůbec děti nepoštvávejte proti otci – dezertérovi. Takové děti pak vyrůstají ve schizofrenním pocitu, že otcovská polovina jejich krve je méněcenná, pocházející od gaunera, za kterého je třeba se stydět. Když není dětem dopřána úplná rodina, ať mají aspoň rodinu „pseudoúplnou“. Pořád lepší než neúplnou.
Nepíšete, jaký je postoj vašeho ex k dětem. Pokud kladný a má vůli s nimi trávit čas a finančně je podporovat, nedopouštějte se na dětech faulu typu: „Tatínek nás opustil“. Ne, tatínek opustil vás, tj. svou manželku, děti (doufám) neopustil a to by je mělo hřát u srdce. Mějte děti raději než samu sebe, šťastná budete podle nich. A právě teď byste jim (ze zoufalství, nenávisti, bezradnosti, pocitu křivdy a nespravedlnosti) mohla ublížit nejvíce.
Jak vidíte situaci čtenářky Hanky vy?
