Jak to vidí chlap: Můj muž neumí být chvíli sám! Co s ním?

Zuzana napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Dobrý den, pane Hausmanne. Je mi 56 let a chodím dva roky s mužem, je mu 70 let. I když je v důchodu, stále pracuje, ale pátky a víkendy má volné. Je aktivní (kolo, lyže, chalupa, procházky), ale neumí být sám. Já jdu dvakrát týdně po práci na jógu, ale pokaždé poslouchám výčitky, že zas bude doma sám. Ještě mám starou mámu, ke které musím aspoň jednou týdně po práci zaskočit. Občas jdu ke kadeřnici, na kosmetiku – chce mě mít hezkou. Zkrátka nemůžu být každý den v 16.00 doma. S holkama na kafe si nedovolím jít už vůbec. Nedávno mě vybrali na předvádění účesů, ale byla to sobota – problém. Víkendy jsme samozřejmě spolu, hrajeme tenis a jsme hodně aktivní. Pokud něco podnikáme, je to vždycky fajn. Dvakrát za rok ale potřebuji v sobotu do práce, a zase problém, že přijedu na chalupu až v sobotu odpoledne a co on má od pátku dělat. Stále jen slyším, i vy to ve svých odpovědích píšete, jak ženy nevědí, co s volným časem, a proto potřebují chlapa. Ale ono je to opačně mnohem horší! Co mám dělat? Zuzana.“

Vážená paní Zuzano,

vlastnost „neumím být sám“ je obecně rozšířený jev, který sužuje lidi nejen v situaci, že se dnes partner vrátí později (z práce, od kadeřníka, z tréninku…), ale že už se nevrátí nikdy (odchod k někomu jinému či na věčnost).

Toto upnutí se všemi aktivitami na partnera a neschopnost vlastní volnočasové existence postihuje většinou ženy, a to ze dvou důvodů. Zaprvé méně tíhnou k zájmovým spolkovým aktivitám a zadruhé je mnohdy o jejich zájmy připravilo piplání dětí. U mužů je takové chování dost netypické, zvláště u takového aktivního junáka, jakého popisujete.

Nechápu, že když nejste ve čtyři odpoledne doma, nesedne na kolo nebo si nejde zkoušet tenisový servis – když už tedy nemá na hru jiného hráče. A jsme u toho – nemá kamarády (kteří by mu stáli za to). Ani na tenis, ani do hospody, ani na běžky, a tak musí všechno provozovat jen s vámi. V tom je divný, stejně jako je divné, že nemůže na chalupě pracovat jeden den bez vás. A to jsem se nezmínil o jeho (bývalé) rodině, o které nepíšete nic, kterou však s vysokou pravděpodobností má – jinak by byl divný na třetí. Pokud ji má, proč volný čas občas nezasvětí dětem, eventuálně vnoučatům?

Ptáte se, co máte dělat, jako byste hledala nápravu sama v sobě. Vy nic, protože se ničím neproviňujete, chyba je na jeho straně, měl by s tím něco dělat on. Kdybyste řízením osudu odešla z tohoto světa dříve, tak by se zbláznil?

Nijak se jeho protesty neznepokojujte. Ty vaše absence podvědomě zvyšují jeho touhu. Určitě vás má raději občas mizející, než mu věčně visící na krku – i když to tak opticky nevypadá. Lidské podvědomí v tomto ohledu pracuje nelogicky. Otázka je, jestli se vám tím věšením se na krk nezprotiví on.