Článek
Čtenářka Olga (42) nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
Vážený pane Hausmanne,
jsem přesvědčená, že můj bývalý manžel je patologický lhář a psychopat. K tomu jsem došla bohužel až po 13 letech vztahu, ale aspoň že tak. Pár střípků z našeho života: tajné půjčky a dluhy všude možně, insolvence, žádná empatie, neschopnost přiznání chyby, neustálé lhaní o maličkostech i opravdu důležitých záležitostech (jeho matka má rakovinu; on musí na operaci; jede na školení – přitom byl u moře; když měl o víkendu děti a já jsem jim volala, zatajil, že bez nich odjel na celý víkend na svatbu kamaráda a nechal je matce; o mně svým přítelkyním tvrdí, že se nestarám o děti a tahám se po barech; sestře řekl že jsem na holky…).
Ale k věci: máme spolu syna 8 a dceru 11 let, oba ho mají samozřejmě moc rádi, což je v pořádku. Bojím se ale, že si od něj můžou tyto vzorce chování převzít a brát lhaní a další projevy jeho charakteru jako standardní věc. Syn už je trochu zrazený věčnými sliby a planými řečmi, takže ho bere s rezervou, ale dcera je na něj odmalička velmi fixovaná a bezmezně ho brání a omlouvá.
Před rozvodem jsme si slíbili, že jeden o druhém nebudeme před dětmi mluvit špatně, což oba dodržujeme (doufám), ale jak s nimi mám mluvit o tom, že takové chování není normální? Jakýkoli náznak mého nesouhlasu s jeho chováním vzbuzuje u dcery ochranářské tendence a stojí proti mně. Bojím se, že začne manipulovat i je a že můj vztah s dětmi to poškodí. Ale přece jim musím říct, jaké chování je a jaké není v pořádku! Jen nevím jak. Děkuji vám za radu, Olga.
Vážená paní Olgo,
především oceňuji vaše odhodlání otce před dětmi zbytečně neponižovat. Mnohé ženy to (z pochybné pomsty) dělají, s cílem děti otci odcizit. Docílí tím však také toho, že v dětech vyvolají averzi vůči sobě samým – vždyť polovina jejich krve pochází od tamtoho budižkničemu. Je tedy dobře, že jste před rozvodem uzavřeli s manželem příměří, v zájmu dětí jste nemohli udělat nic lepšího. Z vašeho podání trochu cítím, že kvůli objasnění některých faktů dceři máte pokušení toto příměří porušit.
Vaše děti pomalu vrůstají do věku, kdy si úsudek začnou dělat samy a oplývá-li váš exmanžel skutečně tolika zápornými vlastnostmi, povšimnou si toho i bez vašeho rýpnutí. V jedné věci ale zaplaťpánbůh exmanžel obstál, a to je láska k vlastním dětem. Podle všeho je má rád, a tak se jim dostává toho, co potřebují ke svému psychickému rozvoji nejvíce – lásky obou rodičů. V tomto světle je jeho (vím, otravné) lhaní a dělání dluhů až na druhém místě.
Četné studie dokazují, že zejména dcery vyrůstající bez otce v pozdějším životě tápou při hledání své sexuální role. I špatný otec je pořád ještě zlatý mužský element při vývoji dětí a vaše dcera jakoby to vytušila. O jeho poklescích nechce slyšet, je to zatím jediný muž v jejím životě a nedovede si představit, že by o něj přišla. Navíc jeho fauly na vás (lži, pomluvy…) se jí moc netýkají, a když s ní o tom nebudete mluvit, ani se o nich nedozví. Svou roli zde hraje i faktor vlastní krve, který nutí rodiče odpouštět dětem a děti rodičům i tam, kde by jinému neodpustili.
Komentáře k manželovým pokleskům nepřehánějte, ať neporušujete shora uvedené příměří. Omezte se maximálně na konstatování, jakou škodu (časovou, finanční, společenskou) vám exmanželovo chování způsobilo. V žádném případě se ale z dětí nesnažte vymámit odsouzení či špinění otce. Kdybyste ovšem nabyla podezření, že váš ex dětmi manipuluje (zatím se toho jen bojíte), pak teprve byste byla oprávněna k tvrdšímu postupu – pokud možno s právníkem a dětským psychologem.
