Článek
Milenec paní Eriky začal mluvit o rozvodu a uvažovat společném životě. Erika to však cítí jinak, a tak na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz poslala tento e-mail:
Vážený pane Hausmanne,
mám na vás dotaz. Je mi 42 let a jsem šťastně rozvedená dva roky. Rozváděla jsem se já, přestože máme s manželem jednu dceru, ale už to dál prostě nešlo. Mé manželství nebylo šťastné, ale to není téma, na které se vás chci zeptat. Po rozvodu jsem byla rok a půl sama, neměla jsem na muže sílu a věděla jsem, že pokud si později někoho najdu, tak že už nechci každodenní vztah. A pak jsem se seznámila s mým současným přítelem. Je ženatý, což je přesně ono, nehledám tatínka pro svou dceru, občasné randění mi vyhovuje, nechci se vázat. A i takto jsem to říkala svému příteli od začátku, kdy jsme se seznámili.
On s tím na začátku souhlasil, ale postupem času nejdřív mezi řečí začal mluvit o rozvodu, jen jakoby náznakem, ale poslední měsíc už o rozvodu mluví zcela otevřeně, dokonce mluví o tom, že by se mnou chtěl žít. A mě to štve. Já vím, že takový vztah nechci, cítím se podvedená, protože jsme se domluvili na něčem jiném. Vážně přemýšlím o tom, že bych se s ním rozešla, opravdu nemám ráda, když na mě někdo tlačí. Ale na druhou stranu ho mám ráda, sex je s ním skvělý, a chvíle s ním jsou fakt pěkné. Navíc já dohodu neporušila... A tak by mě zajímal váš názor z pohledu muže, co byste dělal vy na mém místě? Děkuji vám moc za radu, Erika.
Vážená paní Eriko,
svou otázkou jste postavila mou dosavadní filozofii na hlavu. Skoro všechny ženy si stěžují opačně – že ten jejich ženatý milenec se nechce rozvést. Vy stojíte v opačném gardu – rozvést se chce ženáč a vy chcete být sama. No to mě podrž!
Když se mají dva lidé rádi, chtějí být spolu, tedy pokud jim v tom nic nebrání. Vám osobně v tom objektivně nebrání nic, a přesto nechcete. V tom jste velmi netypická, čili statisticky nevýznamná, a sláva, moje filozofie se začíná oklepávat z knock-outu. Výjimky to mají vždycky těžké, na výjimky není společenský systém zařízený ba ani zvědavý, výjimky není kam zařadit. Výjimka si musí najít k sobě výjimku, ale matematická (ne)pravděpodobnost setkání se násobí a výsledkem jsou strašně velká čísla jako v každé loterii.
Ptáte se, co bych dělal na vašem místě. Já bych se ale na vašem místě nikdy neocitnul. Kdybych našel někoho, o koho bych doopravdy stál, chtěl bych s ním i žít. A dokud bych nikoho takového nepotkal, žil bych promiskuitně. Jestliže se chcete rozejít s někým, kdo vás má rád, chce s vámi žít a ani vám není (chemicky) protivný, dostáváte se do rozporu s ženskostí. To, co líčíte, není ženská vlastnost. Teď jste mladá a zřejmě krásná, za pár let budete možná s lítostí vzpomínat. A nebo toho muže nemáte ráda doopravdy, možná to ani neumíte, možná o to vnitřně ani nestojíte. Tady by měl zafungovat pud sebezáchovy a vehnat vás do nějaké stabilní aliance, v níž se přežívá snáze. Ten ale asi funguje jen přes lásku, ta přes srdce a někde v tom vašem srdci je zakopán pes.
Zvykl jsem si v příbězích čtenářek identifikovat hlavní tragickou postavu, jíž dost často pisatelka nebývá. Tou je v tomto případě manželka vašeho přítele, i o ni se zde jedná, leč bez ní. Vy jste asi hezčí, no, my chlapi bychom občas zasloužili... Vašemu příteli bych poradit dovedl – ať vás má jen do postele a nezamilovává se. (Vím, rada „nezamiluj se“ je úplně zbytečná). Vám radím jít dál krajinou a hledat někoho, kdo vám bude stát za to s ním žít – i s jeho špinavými fuseklemi a hospodskými kecy. Lítat po světě sám jak utržený vagon je smutné a trapné i pro mužského, natož pro ženskou.
