Článek
Čtenářka Antonie nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
Vážený pane Hausmanne, jsem úplně na dně, a tak se na Vás obracím s prosbou o radu. Před měsícem mi zemřel můj milovaný manžel, se kterým jsme byli spolu 35 let. Jeho smrt mě těžce zasáhla, na pokraji sil jsem doteď. Nejsem schopná se s touto ztrátou vyrovnat, zemřel totiž náhle, prý na infarkt. To ale není vše, před týdnem za mnou přišla naše mladší dcera, která studuje 4. ročníkem na vysoké škole a bydlí u nás doma, s informací, že chce v únoru odjet studovat na výměnný studijní program do USA. Za jiných okolností si myslím, že bych to ustála, ale teď mám pocit, že tu zůstanu úplně sama (ještě máme jednu dceru, ale ta bydlí již jinde se svou rodinou) a že to prostě nezvládnu. Je těch odchodů na mě nějak moc najednou. Reagovala jsem vyhroceně, což mě moc mrzí, ale nemůžu si pomoct. Prosím, poraďte mi, jak se mám k tomu všemu postavit? Já bohužel žádnou cestu nevidím jako správnou. Děkuji, Vaše čtenářka Antonie
Vážená paní Antonie,
hned v první větě uvádíte jako důvod, proč se na mě obracíte, že jste úplně na dně. To mně berete vítr z plachet ještě dříve, než se odvážím Váš dotaz číst dál. Bojím se dvou mlýnských kamenů – z jedné strany vědomí, že ve Vaší těžké situaci by se měl člověk vyvarovat dalšího přitížení, z druhé strany nutnost nastínit věci tak, jak opravdu jsou, abychom se vůbec nějakého řešení dobrali. Smysl má však pouze druhá alternativa.
Jednoznačně jsem pro studijní rozvoj Vaší dcery. Ne, že bych si myslel (jako jsem si myslel před 30 lety, když jsem sám putoval za prací na americkou univerzitu), že by dnes mohl někdo v USA pochytit něco světoborného, ale jak říkají šachisté – když nemáš kombinaci, hraj pozici. Pozice je zachování osvědčených rolí jednotlivých figur. Role nás, rodičů, se podobá těm neznámým dříčům v týmu, kteří ze všech sil roztlačují po defektu při závodě cyklistu, aby pak sami vyčerpáním odpadli kamsi do příkopu, ale hlavně že závodník se už zase řítí dál vlastními silami. Bylo by absurdní, kdyby ten samý člověk, co závodníka roztlačoval, ho po pár kilometrech začal brzdit. Na tom roztlačovači už nezáleží, toho vzal čert, jestli si ještě najde nějakou radost ze života, tím lépe pro něj, ale důležitý už je jen ten závodník. Ten si možná po dojezdu vzpomene, poděkuje, napíše…
Ve Vaší partii, kde se hraje o klidné přežití další generace, jsou těmi závodníky Vaše děti. Proto se přimlouvám, abyste nestrhávala dceru k sobě do příkopu jenom proto, že je Vám tam samotné smutno. Ona sice má povinnost zabývat se Vaším osudem, ale ne za cenu rozvrácení vlastního života. A je jedno, jestli dcera studuje v New Yorku nebo v Olomouci nebo je někde vdaná. Navíc tyhle výměnné studijní programy bývají tak půl roku až rok. To je nějaký odchod? To nezvládáte? Možná v této rozjitřené chvíli ne, uvidíte, že později to bude jinak.
Rána z úmrtí Vašeho manžela je ještě příliš čerstvá, než aby se situace dala řešit v klidu, s nadhledem a bez emocí. To byste měla dceři vysvětlit – kdyby se náhodu chtěla urážet. Do budoucna ale pro Vás upínání se na mladší dceru stejně není řešení. Ta se třeba jednou také vdá „někam jinam“. A Vám, kromě občasných návštěv s vnoučaty, zbydou jen přátelé a koníčky. Na nich je ale potřeba pracovat zavčas. Pokud jich moc nemáte, ve Vašem věku něco přes padesát máte ještě dost možností si nějaké nadělat – přátele i koníčky.
