Článek
Naše čtenářka Miroslava (58) zažívá po 35 letech novou lásku. Trápí se však, že to není správné, když je stále vdaná a muž nemocný. A proto na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz napsala tento dopis:
Vážený pane Hausmanne, mám na vás intimní prosbu, se kterou si nevím rady. S mým manželem jsme spolu 35 let, mně je 58, mužovi 70. On měl bohužel před rokem mrtvici. Bylo to strašně rychlé, i přestože jsem po kolapsu okamžitě volala záchranku, tak je prognóza bohužel velmi nepříznivá. Ochrnul na půlku těla, vnímá jen částečně a postihla ho středně těžká demence. Po většinu času se o něho starám doma, musela jsem se toho hodně naučit, naštěstí mi pomáhá pečovatelka, ale celé je to velmi náročné. Ale proč vám píši, je to, že abych si na chvíli odpočinula, tak jsem v červnu odjela do lázní - o manžela bylo dobře postaráno v zařízení odlehčovací péče. Nicméně v lázních se stalo něco, co jsem nečekala, poznala jsem tam muže. Je moc milý, přátelský, opravdu si rozumíme, píšeme si, několikrát jsme se od té doby viděli. Já zase po dlouhé době cítím, že někoho zajímám, bojím se přiznat, že jsem s ním šťastná a moc mě přitahuje. Ale na druhou stranu si stále kladu otázku, zda mohu mít jiný vztah, když můj muž stále žije, je mým manželem, i když nic z toho, co jsme spolu žili před tou nemocí, již není a nebude. Moc Vás prosím o Váš názor. Děkuji, Miroslava
MÁTE OTÁZKY KE VZTAHU? NÁŠ CHLAP ODPOVÍ:
Vážená paní Miroslavo,
jsem rád, že mě žádáte jen o názor, nikoliv o návrh řešení, protože to nám všem stejně nakonec nadiktuje podvědomí ve formě nějaké emoce, které se bude těžko odolávat. Názor je jen poradní hlas v otázce etičnosti onoho podvědomého rozhodnutí.
Z Vašeho psaní jednoznačně vysvítá, že nejste z těch, kdo by nemocného druha jen tak beze všeho hodil přes palubu a jede se dál. Sám fakt, že Vám nové, podle mě přirozené, okolnosti působí výčitky svědomí, svědčí o ušlechtilosti Vaší povahy. Nepíšete nic o společných dětech, které by – pokud jsou – měly část Vašeho břemene převzít…
Člověk by měl žít plným životem, dokud to jde. Ovšem ne za cenu, kterou by platil někdo jiný. Kdyby Váš manžel pouze ochrnul, ale mentálně byl zcela fit, musel by se do této ceny započítat smutek, se kterým by sledoval, jak mizíte plnohodnotně žít po boku někoho jiného. Za takových okolností by byly Vaše výčitky svědomí namístě. Rčení „všechno zlé je pro něco dobré“ však na Váš případ pasuje jak ulité. Váš manžel se středně těžkou demencí (naštěstí) vnímá okolní svět jen omezeně. Největší položka z účtu „cizí dluh“ tedy odpadá.
Nepíšete, jak daleko od Vás nový nápadník bydlí a do jaké míry plánujete sestěhování. Zabývejme se tedy současným stavem věcí, za kterého se občas někde „vídáte“, a pak se jdete domů starat o nesvéprávného manžela. Jako bohabojný křesťan posuzuji situaci podle tušeného verdiktu nejvyššího, to jest božího soudu. Předpokládám, že jeho porotci se budou řídit zdravým rozumem, a nikoliv nějakými bigotními dogmaty rozšiřovanými falešnými vykladači morálky.
Je-li můj předpoklad správný, nebudete zatracena na věčné časy kvůli zradě a nevěře, ale naopak, dostanete nějaký nebeský metál. Za to, že jste stihla nepromarnit zbytek života, kultivovala lásku, a přitom jste nezapomněla dostát svým povinnostem.
