Článek
Naše čtenářka Karolína napsala na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz tento e-mail:
Vážený pane Hausmanne,
moc vás prosím o radu, jsem totiž v situaci, se kterou si rady nevím. Vánoce jsem dosud měla opravdu ráda, ale tyhle poslední se mi staly noční můrou. Dozvěděla jsem se totiž, že můj manžel má nemanželské dítě, pětiletou dceru. Zjistila jsem to nejhorším možným způsobem, a to tak, že její matka u nás zazvonila a vše mi řekla. S manželem máme dvě děti, desetiletá dvojčata, a já teď nevím, co mám dělat.
To, co pak nastalo v naší rodině, snad nebudu ani popisovat, byl to pro mě totální šok, ze kterého se pokouším vzpamatovat doteď. Manžel se k tomu postavil tak, že vše přiznal, s matkou té dcery se údajně stýkal asi měsíc, bohužel otěhotněla, ale on prý věděl, že mě a naše děti miluje a že nás nechce opustit, což má tak doteď. Na dceru nic neplatil, údajně se tak domluvili, což i přiznala, prý od něj nic nechtěla, ona ale dítě chtěla za každou cenu.
Doteď to tak bylo, nyní je ale v situaci, kdy se dostala do finančních potíží, a když se jí nepovedlo domluvit se s mým manželem, tak se rozhodla to řešit takto. A já nevím, co s tím dělat. Před dětmi se snažím chovat jakoby nic, ale jde mi to stále hůř. Jedna věc jsou peníze, druhá a zásadnější je náš vztah – co bude s ním, a třetí ta žena a její dcera. Občas se přistihnu, že je mi jí vlastně líto, ale pak zase sklouznu do šíleného vzteku na mého manžela, co provedl, a nevím, zda s ním budu moci být. V tuhle chvíli si to vůbec neumím představit. Motám se v tom příšerně, prosím, jak moji situaci vidíte vy?
Děkuji vám moc za radu, Karolína
KAROLÍNA V TOM NENÍ SAMA:
Vážená paní Karolíno,
měřeno kupeckými počty není pro váš život důležité, jestli má manžel někde další dítě, ale jestli má rád vás a vaše děti a stará se o ně. Na konci příspěvku uvidíme, že vám tyhle počty nestačí, což bych vám v jiných případech vyčetl, v tomhle musím uznat, že vás to šlechtí.
Začnu po kupecku. Zásadní mužovo rozhodnutí – mezi vámi a tou druhou ženou – dopadlo ve váš prospěch, to vaše děti mají tatínka na hraní a na výchovu, tak děkujte Bohu a nebrečte. Celý problém se smrskl na peníze na výživné. To je věc řešitelná, proč to komplikovat narušením vztahu. Inkriminovaná událost se stala před pěti lety, kdyby se nevynořily finanční důsledky, vůbec o tom nevíte, bylo by to „promlčené“, manžel se k vám a dětem choval zřejmě tak pěkně, že jste nic ani nezaregistrovala, tak co? Zahnul vám, bylo z toho teda dítě, ale kvůli tomu se neboří svět! Jděte a hledejte ženu, kterou muž někdy nepodvedl! Kolik jich najdete? Jednu z deseti? Že zrovna tady to má finanční důsledky, no tak má. Ty posoudit nemohu, protože neznám vaši finanční situaci. Jestli jste v balíku, tak už nejde vůbec o nic. Tedy vám.
Já osobně se na vašeho manžela zlobím. Samozřejmě ne pro to zahnutí, ale že nechal na holičkách svého potomka. Na tu holčičku měl platit automaticky už od začátku a ne po nějakém doprošování se její matky po pěti letech. Té holčičce měl být tatínkem – potají, či oficiálně, podle toho, jak by se to dalo zvládnout. Jak ta k tomu přijde, když se ptá maminky na tatínka a ta jí řekne, že on na kolenou houpe její nevlastní sourozence, ty má rád a pro ni nemá lásku ani čas?
Ženy nebývají empatické ke svým soupeřkám. Jestli jste ale výjimka a s tou druhou ženou a dcerkou soucítíte, nedivím se, že vás vůči manželovi popadají záchvaty vzteku. Co ale s tím?
Přemýšlím, jak by asi rozhodl starý Šalamoun. Pro manžela třicet ran bičem za křivdy způsobené nevinné holčičce, platit dvojnásobné výživné a povinně udržovat styk s ní, aby se aspoň zčásti dohnalo, co se u ní zanedbalo. Pro vás odškodnění za způsobená traumata ve formě briliantových náušnic. Druhou ženu za svádění ženatého muže už osud potrestal dostatečně.
Jo, to by se to snilo... Podle našeho práva ale viník zůstane bez trestu a odskáčou to nevinní. Jejich ztráty můžete částečně zmírnit vy – tím, že manželovi „zlegalizujete“ styk s holčičkou. Na rozvod, promiňte mi silný výraz, nemáte právo. Podrazila byste vlastní děti.
Naštěstí je tu ještě čas. Prý všechno zhojí. Ale je dvojsečný. „Čas klíč má k radosti i k hoři, a otvírá nám obojí“ (Jaroslav Seifert).
Přečtěte si i další příběhy a rady Josefa Hausmanna!
