Článek
Na email jaktovidichlap@prozeny.cz poslala Josefu Hausmannovi dotaz čtenářka Iveta. Její manžel je ve vězení a ona doma strádá: společensky i sexuálně. Má právo ho opustit a s dcerkou se odstěhovat k jinému muži? Čtěte názor chlapa!
Čtenářka Iveta:„Je mi 30 let, deset let jsem vdaná a mám sedmiletou dceru. Můj manžel je v současné době už třetím rokem ve výkonu trestu; zavinil dopravní nehodu se smrtelnými následky. Bydlíme na malém městě, kde každý každého zná, a tak tu chodím s cejchem ,manželka vraha'. Odvrátili se ode mě sousedé, známí, kolegové, jsem zkrátka jako kůl v plotě. Manžela mám ráda, ale odloučení je dlouhé, a co čert nechtěl, potkala jsem muže. Dovede mě rozesmát, sundat ze mě aspoň na chvíli ten balvan. Zamilovala jsem se. Nabídl mi, abych se k němu přestěhovala, do jiného města. Vážně o tom přemýšlím. Co myslíte, mám právo na trochu štěstí?“
Vážená Iveto, vaše otázka „Mám právo na trochu štěstí“ je dost sugestivní. Její obdobu jsme slyšeli v tisícerých formách při obhajobě různých ne příliš férových počinů – naposledy nedávno z úst Romů, neprávem okupujících (a vybydlujících) něčí činžák, kdy zněla: „Přece máme právo na slušné bydlení, nebo ne?“
Vaše informace před položením otázky jsou vlastně dělostřeleckou přípravou před vlastním útokem, která má zpracovat dotazovaného tak, aby nemohl odpovědět jinak než souhlasně. Jistě, existuje cejch vraha, ten se ale netýká vašeho manžela („pouze“ zabil při autonehodě), a už vůbec ne jeho bezděčné manželky, zvlášť když z manželova provinění neměla žádný (finanční) prospěch.
Vy jste nic neprovedla a za manžela nemůžete. Pokud se od vás odvrátili sousedé, známí a přátelé, tak za nic stejně nestáli – anebo v tom je něco jiného, co jste zamlčela. Možná si jejich chování takto alibisticky vysvětlujete, a přitom motivem jejich odtažitosti je vaše podvádění (vím, zavřeného) manžela. Lidé spíše oceňují Pénelopé než Klytaimnéstry…
Bojím se, že jste již stejně rozhodnuta, jinak byste svůj příběh, ve kterém se váš manžel snadno pozná, nezveřejňovala. Když už to nemůžete vydržet, můžete se oddávat (samozřejmě potají) nezávazným milostným avantýrám. To se ale musíte hned k milenci stěhovat?
Právo na kus štěstí má každý – ale ne na cizí úkor. Vaše sedmiletá holčička se těší na návrat tatínka s pokračováním života v rodině. Místo toho ji (abyste nepřišla o své „štěstí“) odvlečete od kamarádek ze školy do cizího města k cizímu chlapovi, který ji bude považovat za nechtěný přívažek k vašemu tělu. Kdyby váš muž dostal doživotí, takhle bych nebrojil. Za autonehody ale bývají řádově roky. Dostatečně potrestaný a zdeptaný je viník už z pocitu, že (nechtěně) zabil.
Bojím se domyslet, jak je asi vašemu manželovi v kriminále a jak mu asi bude, až své plány uskutečníte. To bude návrat! Kdyby provedl nějaký opravdový zločin, ale autonehoda se může přihodit každému. Možná zrovna cestoval za prací, abyste se měly s dcerou dobře, možná vám jel obstarat něco hezkého…
Kdybyste se chtěla vcítit do jeho postavení, přečtěte si Wolkerovu Baladu o námořníku. Jediné, co jej drží v kriminále nad vodou, je pomyšlení na vaši náruč a na rodinu. Vy mu to berete – a to říkáte, že ho máte ráda! Škoda, že nevíte, že štěstí může mít i formu dávání radosti bližnímu či zmírnění osudu člověku v bryndě. Škoda, že po narození dcery se její štěstí nestalo vaší hlavní metou. Pocit štěstí zažívá i ten, kdo dovedl obstát sám před sebou.
Jako muž ovšem nedokážu posoudit, zda něco takového může učinit šťastnou i ženu.
