Článek
Denisa napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Vážený pane Hausmanne, dovolte, abych se vám svěřila se svým trápením. Týká se mého muže a jak vás tak čtu, myslím, že mu budete velice dobře rozumět a snad mi tedy vysvětlíte, jak si mám jeho přání vykládat. Máme s mužem pěkné patnáctileté manželství, ve kterém vyrůstají i dvě spokojené děti. Ještě před týdnem jsem si říkala, jaké máme všichni štěstí, že se máme. Jednou večer se mi ale zbortil svět. Můj manžel (podotýkám, že si ho vážím, protože je to ohleduplný a chytrý člověk) mi řekl, že mě má moc rád, je šťastný, že má takovou rodinu, ale… Chtěl by se odstěhovat a bydlet sám. Prý bude chodit každé odpoledne k nám domů, ale večer se sebere a odejde do svého bytu. Budeme si tak prý vzácnější. Ale to nebylo všechno. Dále se mě zeptal, co bych řekla na to, že bychom si občas dovolili sex s někým jiným. Tvrdí, že tím, že si dáme volnost, náš vztah jen posílíme a zabráníme tomu, abychom si zevšedněli a brali se jako samozřejmost. Mně to připadá, že mě přestal milovat a jen se bojí mi to říct. Myslíte, že mám na jeho návrh přistoupit? Denisa.“
DALŠÍ ČLÁNKY Z TÉTO RUBRIKY
Vážená paní,
dobře chápu vás i vašeho manžela. Jemu však vytýkám, že s takto radikálním krokem (co si budeme povídat, napůl rozvod) měl ještě kvůli dětem pět let počkat. Ne všechno, po čem zatoužíme, v tomto případě po svobodě, si můžeme od Osudu vzít, aniž bychom přitom někde nerozdupali porcelán. A svobody se váš muž dobrovolně vzdal ve jménu blaha svých dětí, u kterých podle mých (zkostnatělých) představ mají rodiče vydržet aspoň do 18 let.
Budiž mu ale uznáno, že je úplně přes palubu nehodil a v jejich zájmu mu dveře k vám domů nezamykejte. Jestli se divíte, proč do své kalkulace nezahrnuji pocity vaše, tak proto, že být s někým ze soucitu stejně nikam nevede. Být s dětmi je ale povinnost, nikoliv soucit. Žádný pár nežije pospolu v rovnováze. Vždy z těch dvou jeden miluje více, žárlí více, nudí se více, myslí si, že má na někoho lepšího, je závislejší, nespokojenější… a cítí se více uvězněn.
To poslední se týká hlavně mužů, ten váš se snaží vybruslit hyperbolou, při níž se on nažere, ale rodina zůstane ohlodaná. Většině takto odstředivě myslících partnerů chybějí na jejich dezerci peníze. Málokdo si dnes může dovolit ze dne na den pronajmout byt jen sám pro sebe. Bohužel se vám asi dobře ekonomicky daří – jak absurdně ta věta zní! Ve vašem příběhu je vidět rozdílnost mužského a ženského myšlení, které přes veškerou unifikační snahu (feministek) předělat nejde.
Vy o nabízenou (sexuální) svobodu nestojíte, je vám k ničemu, stokrát raději byste měla doma jednoho, třeba i ošuntělého, chlapa. Muž o svobodu stojí, doma se dusí – vždyť se podívejte, mužů jsou plné hospody či stadiony. To, co vám povídá o prevenci zevšednění, má v sobě zrnko pravdy, pro vás ale dost hořké, ještě hořčejší pro děti.
Jestli vás to trochu uklidní, znám takové manželství – ovšem s odrostlými dětmi. On se odstěhoval, ale manželství trvá a jemu se vrátil krevní tlak k normálu. Když totiž ona přijde k němu, chová se k němu slušně, vždyť je na návštěvě v cizím bytě. On, když přijde k ní, také nekritizuje, co to má za bordel v kuchyni. Co je mu po tom? A když se schyluje k neshodě, ten, co je na návštěvě, vypadne. Rozmanité jsou podoby kvadratury kruhu...
