Článek
Zoufalý čtenář Martin píše: „Jsem ženatý 47 let. Manželství celkem normální, občas zataženo, ale vše jsme překonali. Máme dvě dospělé děti. Syna a dceru. A právě dcera nám nyní vztah ničí. Situace je natolik vyhrocená, že uvažuji o odchodu ze společné domácnosti.
Dcera vystudovala a je promovaná psycholožka. Po studiích odešla za prací daleko od domova. Naše vztahy nebyly nikdy vzorové (jako pubescent trpěla mentální anorexií a bulimií), ale v rámci rodiny jsme se stýkali. Před dvěma roky jí byla diagnostikována duševní nemoc - obsedantně kompulzivní porucha a dostala plný invalidní důchod. Vrátila se tudíž domů k nám. A nastalo peklo...
Dcera se chová naprosto nesnesitelně. Je agresivní a nejen slovně mne neustále napadá. Dva roky není možné se vlastně řádně vykoupat – dcera odchází do koupelny ve 2 hodiny po půlnoci – myje nejprve koupelnu a potom sebe – a vychází ve 4 odpoledne... Já se myji na balkoně, manželka v kuchyni ve dřezu. Kvůli dceřině nemoci máme neúměrně vysokou spotřebu vody, což dcera odmítá platit.
Mám rád manželku, dceru, ale vydržet tenhle stres je už nad mé síly, a proto uvažuji, že se odstěhuji. Mnohokrát jsme to s manželkou probírali, ale ona se dcery neustále zastává. Že se chci odstěhovat, jsem jí neřekl – zatím jsem nenašel odvahu.
Je mi 70 let. Toužím po klidném životě, ale je evidentní, že mi to nebude dopřáno. Obracím se tudíž na Vás, pane Hausmanne, poraďte mi prosím, jak se mám zachovat. Odejít, nebo vše nějak vydržet, i když naděje na zlepšení není v dohledu?"
Vážený Martine, Váš dotaz by měl směřovat k odbornému lékaři. Předpokládám, že tuhle cestu jste již (marně) vyzkoušel a teď Vás zajímá „selský rozum“. Těší mě, že zrovna ten můj.
Vaše dcera, jak vyplývá z Vašeho líčení jejích pubertálních peripetií, vždy válčila „ode zdi ke zdi“. Volba jejího zaměstnání je pro dnešní dobu plnou zahradničících kozlů charakteristická. V pořádném oboru (například technika nebo matematika) by jí to neprošlo. Odhaduji, že jí je kolem čtyřiceti, bezdětná, svobodná. Utekla domů jak laň před sněhovou bouří a ničí své hostitele, místo aby jim líbala ruce. Dovedu si představit, že všechna svá moudra má podložena teoriemi ze sociologické fakulty…
Vyčítat Vám dnes, že jste ji měl před třiceti lety více řezat, je pozdě. Dříve bylo takových diagnóz mnohem méně nebo se jejich nositeli prostě nevyplatily. Zlobivý spratek dostal ve škole od učitele přes držku a byl klid. Dnes má od doktora papír na to, že je hyperaktivní, a nikdo s ním nehne – pokud proti sobě nechce popudit smečku právníků, psychologů, výchovných poradců a dalších představitelů „zákona“.
Nevím, kolik máte ve svém věku v sobě síly, ale s lidmi jako Vaše dcera se musí jednat „po staru“, rozumějte – hrubou silou. Nelze je tolerovat jako nemocné (to by Vám musela politicky korektní vláda nějak kompenzovat vzniklé újmy), ale násilím jim vykázat své místo. Ve Vašem případě naučit holku (tedy paní) čekat, až na ni v koupelně přijde řada, a neodmlouvat chlebodárci.
Lze to naučit psa (holí), jistě tedy i člověka. Před fyzickou bolestí každý couvne. Připouštím, že z moderního lékařského hlediska jsem asi mimo, rád bych věděl, jak se takové případy řešily v minulosti – v jedné cimře obývané třemi famíliemi, v koncentrácích, ve věznicích nebo v paleolitických jeskyních. Ani u indiánů, aboriginců či u křováků takové choroby neexistují. Aby se taková „choroba“ totiž mohla manifestovat, musí mít kde vypučet. Všude to nejde. Buďto pes vyštěká pána (a zahyne), nebo se nechá zkrotit.
Kdyby se Vaše manželka dcery nezastávala a vedli jste proti ní jednotnou frontu, nezbylo by jí než se krotit. Bohužel to tak není a manipulátor dcera mistrovsky dovede vašeho rozkolu využít. Vyhrožuje skokem pod vlak? Manipulaci s okolím tito lidé ovládají skvěle. Že je v jejím duševním stavu hrozba reálná? Bolí to, jste její táta, ale i to má své meze. Navíc (vím, že jsem cynický, ale jinak se ničeho nedobereme) máte ještě syna, a tedy smysl života případně i bez existence dcery.
Leoš Janáček tak zhruba ve Vašem věku, když se potřeboval odpoutat od manželky, nalezl pro prevenci manželčiných výčitek geniální omluvu: „Věnoval jsem ti celý život, tohle mám od Boha nastavený čas a v něm mě, prosím, už nechej na pokoji“. I Vy už máte nárok na klid, kvůli dítěti jste si už asi vytrpěl dost a stejně mu nepomůžete. Jestli na to aspoň trochu máte peníze, odejděte. Pronajměte si malý byt a „domů“ choďte jen na návštěvu. Tahle noxa Vás jinak pomalu umoří. A co se týče manželky, měla s Vámi „držet basu“.
Když je na straně dcery, tak ať si to s ní vyžere sama.
