Článek
Pane Hausmanne, prosím, poraďte mi, jak mám docílit toho, aby můj manžel dospěl. Odejít od něj nechci, máme spolu dvě děti. I když já mám pocit, že mám tři. Můj muž je totiž strašně nesamostatný, na cokoli, co má udělat, se mě ptá, jak bych to řešila já, s každou věcí, kterou mají udělat naše dcera či syn (5 a 4 roky), je posílá za mnou. Když má něco opravit na zahradě či na domě, volá svému otci.
Už mám té jeho nesamostatnosti a nezodpovědnosti a nerozhodnosti dost. Jsem v naší rodině za toho zlého, a to mě už fakt nebaví. Také bych si s dětmi v klidu hrála, kdybych nemusela vše hlídat a rozhodovat. Namítnete, že jsem si ho neměla brát a mít s ním děti. Ano, je to možné, byl zvyklý na servis rodičů, mělo mě to varovat, nevarovalo. Ono to před dětmi zase tolik vidět nebylo. Chtěla bych mít vedle sebe chlapa, jestli mi rozumíte. Myslíte, že toho jde nějak docílit? Děkuji moc, Radka.
Vážená paní Radko,
už ve vlastním dotazu jste se velmi poučeně přiznala ke své chybě ve volbě partnera, čímž jste mi vzala vítr z plachet. Vše ostatní je už jen důsledek příčiny. „Kdo splete první knoflík, kabát už pořádně nezapne“ (Goethe). Pro typ vašeho manžela existuje varianta spokojeného manželství – po boku tzv. ženy manažerky (Plzák). Taková žena ráda rozhoduje, opatřuje, zařizuje a organizuje, neakční muž přitom dělá „podržtašku“ – a všem to vyhovuje. Vás ale manažerství nebaví (což vám nikterak neubírá na ceně), avšak co s tím?
Někteří muži delegují veškerou rozhodovací zodpovědnost na manželky proto, že kdykoli se pokusili něco zařídit či udělat sami, bylo to v očích mentorující a věčně nespokojené ženy vždycky špatně. „Příště ať si teda vymaluje sama, když jsem to udělal blbě.“ „To byla poslední dovolená, co jsem zařizoval já – pořád byla otrávená.“
Je možné, že vaše kritika je jedním z faktorů, který už beztak málo rozhodného muže nadobro odradí od dalších samostatných počinů. V tom případě by se řešení nabízelo ve zvyšování jeho motivace něco rozhodnout formou pochval (i za každou prkotinu), nebo dokonce „sladkých odměn“ za významnější zásluhy. V úvahu připadají i přísliby do budoucnosti: „Kdybys dnes bez mé asistence děti vypravil do školky, tak bych ti…“ Samozřejmě je to dětinské, ale sama tvrdíte, že manžel je ještě (dospělé) dítě. Že vy všechen tanec kolem domu a rodiny vykonáváte automaticky a bez nároku na odměnu? Tak to už holt ve vztahu dospělý – nedospělý bývá.
Já ve skrytu duše těmhle týpkům, jakého jste si vzala, závidím. Jaký oni mají báječný život! My, normální chlapi, pro úsměv ženy lítáme jak hadr na holi, stavíme domy, sázíme (a kácíme) stromy, a stejně za to máme „držkovou“, ale tihle pašáci pomůžou dítěti s domácím úkolem a už mají body „na večer“.
Za redakci doporučujeme, než se rozhodnete s ním žít, podívat se do jeho rodiny. Podle toho poznáte, jak se k vám bude chovat.
