Článek
Petr píše: „Rád bych se s Vámi podělil o svůj problém. Ne, že bych to již několikrát neprobral se svými přáteli, ale Vy mě neznáte, nejste tudíž vůči mně nijak ovlivněn a zajisté se se mnou nebudete nijak mazat.
Stojím na prahu čtyřicítky a jsem milionář – ovšem v záporných hodnotách. Vlivem svých špatných investic jsem přišel o majetek, rodinu i část přátel, propadl jsem studu, sebelítosti, pasivitě. Pár let jsem žil ode zdi ke zdi a pak přišla ONA – o deset let mladší, krásná, chytrá, úspěšná, vtipná, pohodová. A ano, také divoká, svéhlavá, nezávislá... Zcela jsem jí propadl! Dost mě to nakoplo a má situace se změnila. Ovšem v minusu jsem stále.
A teď k tomu, proč vlastně píšu. Jsme spolu přibližně rok a ONA začíná mluvit o dítěti. S bývalou manželkou máme dvě děti a na jejich výchově se podílíme společně bez ohledu na to, že už spolu nežijeme. Upřímně – množil bych se, až by se hory zelenaly. Představa, že ONA stojí o můj genetický materiál, mi velice lichotí. Jenže... jak je uživím? Nemám nic! Moje první děti pochází z období blahobytu, dal jsem jim vše, co chtěly. Těm druhým dám co? Holý zadek?
Chci ji se všemi klady i zápory, jiná taková už totiž není! Rád bych s ní měl i potomka. Ale z představy, že je momentálně nejsem schopen zajistit, opět propadám studu, sebelítosti, pasivitě... A teď se do mě, Josefe, pusťte...“
Vážený Petře, pustil bych se do Vás, i kdybyste si o to neřekl. Váš dotaz mě nadzvedl ze dvou příčin. Zaprvé jsem si myslel, že když někdo někomu dluží miliony, tak na sto let dopředu nemá kde bydlet, co jíst, v okovech láme kámen, aby splatil alespoň některé pohledávky, a z tohoto osudu jej vysvobodí až smrt. Proto se – jak jsem četl v knihách – tolik dlužníků rovnou odstřelí. Vy se volně promenujete po světě a oslňujete krásné ženy.
Jo – propadáte sebelítosti. No to jste kabrňák. Hlavně, když nelitujete ty, jež na Vaše neúspěšné podnikání doplatili nevymahatelnými pohledávkami. Podnikat za cizí bych také dovedl. Ty peníze přece musí někde chybět! Možná právě v tuto chvíli se v některé rodině hádají u večeře, protože nemají na lyže pro dítě, které brečí, že nemůže jet se školou na lyžařský výcvik.
Že to dlužíte bance? Nedávno mi jedna z nich (kvůli takovým jako Vy) nevyplatila bonusový příspěvek na léčení – došly peníze. Ne, tohle se Vás netýká. Vy se zabýváte jen sám sebou, babráte se ve svém studu, v budoucnosti potenciálních potomků (!) a pějete ódy na úžasnou ženu, (čímž v posluchačích bezděčně vyvoláváte to Kecalovo „Každý jen tu svou má za jedinou, všechnu krásu světa v ní vidí…“).
Zadruhé nabídka oné ženy jde proti smyslu ženské existence, založenému na zabezpečení jejím a jejího potomstva. Dvě vysvětlení bych pro to ovšem měl. Prvním je, že jste v ní probudil takzvanou touhu po dobrých genech (můj syn bude také tak krásný, jako jeho otec).Dnešní sociální stát ženám podobné úvahy umožňuje realizovat.
Druhým je, že v ní vzbuzujete víru, že – když už jsem u těch klasiků – co se Vám nepovedlo v tomto království, může se podařit jinde. S charakterovými rysy, které jste v dotazu nastínil, není tato její víra beznadějná…
Svou (obávám se – řečnickou –) otázku, zda ve Vaší situaci, kdy nemůžete garantovat jeho zabezpečení, dítě zplodit, či nic, byste nikdy nevznesl, kdybyste nezažil opojení ze své milionářské éry. Kdyby si ji kladl běžný člověk, národ by vymřel.
Navíc tím, že budete mít nezaopatřené dítě, Vám nebudou strhávat ani to minimum, kterého by se věřitelé mohli dočkat. Ale na to jste jistě přišel také.
