Článek
Jestli jste si zatím nesedli, račte tak raději učinit, stejně jako se na „zadek“ posadil (!) náš chlap Josef Hausmann. Na e-mailu jaktovidichlap@prozeny.cz se ho totiž otevřeně zeptala čtenářka Katka na svůj milenecký vztah. Tady jsou podrobnosti i odpověď!
Čtenářka Katka (28 let):„Žiji na malé vesnici, jsem na mateřské dovolené. Kromě toho se starám o naše hospodářství. Před rokem ztratil můj švagr zaměstnání, je mu 23, doposud bydlel v podnájmech, manžel mě požádal jestli by nemohl bydlet s námi, měl mi pomáhat s hospodářstvím, stal se naším zaměstnancem. Plán dobrý. Ovšem podcenila jsem situaci.
Každodenním celodenním spolubytím s fyzicky přitažlivým mužem se stalo předpokládatelné, spíme spolu už přes půl roku. Jsou v tom i oboustranné city, avšak stále miluji i svého muže. Dny trávím se švagrem, večery a noci s manželem. Vím, že to takhle nepůjde věčně, jsem bezradná, s každým dalším měsícem mě svědomí tíží víc, ale vzdát se nechci ani jednoho. Co teď?“
Vážená paní, váš příspěvek mne značně rozladil. Nejsem žádný zastánce mravopočestnosti, ale z tohohle je zle i mně. Nesnáším totiž princip „pro dobrotu na žebrotu“, kdy se zneužije něčí šlechetnost a velkorysost.
To dovede každý, ale udělají to jen ti nejpodlejší z nás. Je velký rozdíl mezi tím, když vyloupím banku – se vším rizikem, co to obnáší – anebo si přivlastním peníze, které mi někdo půjčil, když jsem byl v nouzi. Je rozdíl mezi tím, když ukradnu auto na hlídaném parkovišti, a případem, kdy na silnici předstírám zranění a auto ukradnu někomu, kdo zastaví, aby mně pomohl.
Tento zákeřný způsob jednání vede k vymýcení šlechetnosti a velkorysosti, a až bude někdo skutečně potřebovat pomoc, nikdo mu nezastaví, nepůjčí a – váš případ – nikdo neposkytne přístřeší potřebnému.
To, že s takovou ostudou lezete na veřejnost, svědčí o tom, že se ani moc nestydíte a jde vám spíše o nalezení řešení, kde byste nepřišla ani o amanta, ani o dobráka manžela. Vaši větu: „Svědomí mě sice tíží, ale vzdát se nechci ani jednoho“ demaskujme jedním z jejích tisíců (nemravných) ekvivalentů: „Ukradl jsem v sámošce flašku, svědomí mě sice tíží, ale vrátit ji nehodlám“. To není svědomí, to je alibistická berlička.
Váš manžel by vás měl ze statku oba vypráskat bičem. Chtělo by se rovnou napsat zabít, ale to by chudák jen rozmnožil řady bezděčných odsouzenců a hlavně – vaše dítě by skončilo v dětském domově. Vás za „nenažranost“ (obvykle žena musí volit mezi jistotou plynoucí z trvalého svazku a radostmi z milostných avantýr, vy chcete obojí a hlavně natrvalo), jeho za zneužití pohostinnosti a samaritánství svého bratra.
Není divu, že takovýhle bezcharakter je bez práce a nemá na nájem. Už sám fakt, že se nestyděl zištně se vetřít do domu mladého manželství s malým dítětem, je pro něj dostatečná vizitka špatnosti.
„Harémářství“ je mužská vlastnost, ale ani u mužů nenastává často situace, že by upřímně milovali několik žen najednou. Mají rádi jednu, ostatní jsou jakési trofeje. U žen je „harémářství“ nepřirozené – ženě se evolučně nevyplácelo riskovat trvalou ochranu jednoho (zavázaného) muže.
Proto na světě nekoluje mnoho genů umožňujících ženě upřímně milovat dva muže najednou, pokud by se žena (jako vy) s takovou genetickou výbavou vyskytla, nikdo by ji (na vážno) nechtěl. Jinak by splakal nad výdělkem jako váš manžel.
Zarazil mě ještě váš výrok: „Stalo se předpokládatelné“. Kdo to předpokládal? (Teď už) chápu, že ten ometák švagr, ale z výroku se zdá se, že i vy, že jste se na to potají těšila. Jistě to nepředpokládal váš manžel.
Na radu jste se neptala, přesto (vím, zbytečně) radím: Okamžitě švagra pod nějakou záminkou vyžeňte, než přijdete o všechno a potáhnete s tím ztroskotancem o žebrácké holi. To by se mu, lemplovi, líbilo, bydlet zadarmo u bráchy, a ještě mu klátit ženu.
Vůbec si neuvědomujete, že tenhle účet za sebe i za něj jednou zaplatíte vy sama.
