Článek
Katka píše: „Setkala jsem se po delší době se svou přítelkyní, která mi svěřila své životní dilema, které je nucena teď řešit.
Evě je 36 let, je svobodná, bezdětná a má 29letého přítele. Chodí spolu už 5 let. Ona bydlí na jihu Čech ve velkoměstě, on na jižní Moravě na maloměstě. Ona bydlí s matkou a bratrem v 1 + 1, má v místě bydliště své přátele, zázemí domova. Přítel jí nabízí bydlení (už celých 5 let) ve vlastním bytě, kde sice bydlí s matkou, ale mají oddělené prostory a matka je tolerantní, nenáročná a přátelská žena.
Ale ona nechce… Chce si vzít hypotéku, chce po příteli, aby se odstěhoval do místa jejího bydliště. Moc se k práci nemá a je schopna celou výplatu použít jen pro sebe. Našetřeno prý nemá. Na svém příteli je dost finančně závislá. Její názor je, že když muž ženu miluje, následuje ji a jde za ní tam, kam ona si přeje. I za cenu půjček a nejisté budoucnosti.
Zajímalo by mne, jak by se většina k takovému názoru postavila: Je skutečně muž povinen, podle současného názoru emancipovaných žen, následovat partnerku, a tím dokázat, jak ji miluje, nebo platí ještě, že žena následuje muže, protože je schopen ji lépe zabezpečit a ochránit?“
Vážená Kateřino, na dotaz odpovídám zkusmo tak, že jej nečtu celý, ale po odstavcích. Po přečtení prvního: Ta Eva je úplná zoufalka na odpis. Není schopná se postavit na vlastní nohy, není jí trapné parazitovat na vlastní matce a zaclánět v jejím podměrečném bytě. Díky svým vlastnostem (a možná i zjevu) nesehnala do věku, kdy už je čtyřicítka na dohled, adekvátního partnera. Vztah s 29letým jinochem je těžce asymetrický a bojím se číst druhý odstavec, kde určitě někdo s někým „zamete“.
No to je hrůza. Kam tyhle ženské chodí na takové dobráky? Kde ona bere (ve své zoufalé situaci) to zpupné sebevědomí k takovým absurdním ultimátům? Jak to, že nezajásá a pěšky a bosa se nerozeběhne do onoho moravského městečka, kde konečně začne žít, jak se má? Jak to, že jí taková zabedněnost vůbec projde?
Odpověď na poslední otázku můžeme možná nalézt ve známém přísloví o tom, že (slušně řečeno) dámský rozkrok „proti vodě utáhne tři lodě“. To je přirozený důsledek uspořádání tohoto světa, který má však své meze. Tahle Eva chce proti vodě utáhnout válečnou flotilu, a na to, pokud je na světě nějaká spravedlnost, zákonitě dojede.
Spasit ji může její matka, která má mít ve svém věku dost rozumu na to, aby viděla, že tenhle 29letý dobrák je dceřina poslední životní šance, a vykopne ji z bytu, aby neměla kde být a volky nevolky táhla na Moravu. („…neb ten, kdo nejvíc miluje, dovede sbohem dát“ – Wolker). Ostatně ta máma s dvěma dospělými dětmi v 1 + 1 také nebude úplně v pořádku. Někde tu chybí otec…
Samozřejmě, že žena má následovat (ekonomicky zdatnějšího) muže. Emancipovaně uznejme, že to může být i obráceně – muž lempl pak rád následuje svou zdatnější (ale partnera katastrofálně zvolivší) partnerku. To ale není tento případ. Kdyby Eva byla v ekonomickém ažúru, nemluvila by o hypotékách a neokupovala by maminčin byt.
Co se týče (ženským rozkrokem) poblázněného jinocha, měl by v sobě zmobilizovat zbytky sebeúcty, hrdosti a důstojnosti, aby si uvědomil, že „má na víc“.
Dnešní doba hrdosti nepřeje, všude z člověka dělají onuci – od zaměstnavatele po státního úředníka. Hrdost je v dnešním životě na překážku, tak co s ní. Špalky, které na sobě nechávají štípat dříví, jsou dnes žádanou pracovní silou. Jenomže právě v těchto partnerských rozhodováních jsou hrdost a sebeúcta našimi jedinými spojenci.
Kdyby onen pracovitý jinoch prozřel, viděl by, že v jeho městečku jsou desítky slečen, které tu velkoměstskou mondénu strčí do kapsy a které by o něho stály. Eva doufá, že neprozře, já mu přeji, aby se mu rozsvítilo.
