Článek
Čtenářka Alena (53) nám poslal na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
„Vážený pane Hausmanne, je mi 53 let, tedy z pohledu dnešní doby zcela odepsaná ženská. Nicméně vypadám dobře, jsem štíhlá, aktivní, s vlastním bydlením, dobrou prací a odrostlými šikovnými dětmi.
Jsem rozvedená už velmi dlouho a teprve zhruba rok mám přítele, je jen nepatrně starší. Když se vidíme, trávíme spolu krásné chvíle – procházky, jídlo i sex je úžasný (myslíme si to oba). Nicméně, když se nevidíme, tak si připadám, že mi asi nějak ujel komunikační vlak. Jsme ve spojení přes messenger, a když nenapíšu, on nenapíše. Když mám hodně práce a nenapíšu, neozve se klidně několik dní, resp. se po několika dnech ozývám zase já. Telefonovat si se mnou moc nechce, dost často napíše zavolám zítra... a zítra to odloží na další zítra. Povídá často, že by chtěl s někým bydlet, ale na druhou stranu, že se nechce nikomu zpovídat. Popravdě mám po roce vztahu pocit, že se snažím o komunikaci a setkání jenom já. Možná bych mu ani nechyběla. Tak teď nevím. Jsem z odepsané generace a musím držet pusu? Ale nejraději bych mu řekla, že mi to vadí. Nechci vypadat jako stíhačka, ale opravdu nevím, jak má v této době vypadat partnerská komunikace, aby to nevypadalo jako uhánění. Popravdě si myslím, že spolu nezestárneme. Co myslíte vy? Děkuji vám, Alena.“
Vážená paní Aleno,
ve vašem podání je příliš mnoho bílých míst (jak daleko bydlíte od sebe, s jakou frekvencí se stýkáte, pracovní a zájmové vytížení přítele, jeho rodinný stav...) na to, aby byl obraz skutečnosti úplný. Jako červená nit se ovšem ve vší celosti příběhem táhne silová nevyrovnanost vašeho vztahu vyvěrající z vašeho nízkého sebehodnocení. Všechno, co vás trápí, byste měla říct partnerovi, ale vy se toho bojíte a raději strkáte hlavu do písku s alibistickým zdůvodněním: „Nejraději bych mu řekla, že mi to vadí, ale jsem z odepsané generace, tak musím držet pusu.“ Přeloženo do češtiny: Bojím se něco říct, aby mě neopustil, protože jiného už neseženu. Přitom píšete, že jste štíhlá, aktivní a vypadáte dobře.
Vám je 53, partner je „nepatrně starší“, takže tipuju asi 55. Tady někde je zakopaný pes, a to nejen váš, ale bezpočtu vašich vrstevnic divících se, že už léta nemohou sehnat tzv. normálního chlapa. Zachovalí padesátníci totiž pošilhávají po čtyřicítkách, ne-li ještě po mladších (to podle tučnosti konta), na ženy vašeho věku mají namířeno šedesátníci. Tak to holt na světě chodí – móda nemóda – že muži bývají v průměru starší než jejich partnerky. Nesnažte se měnit svět nebo stavět hráz času! Chcete hrát první ligu i v pokročilejším věku. Jasně, že si pak připadáte jak z „odepsané generace“. Ne každý je Jágr. Ale na nižší soutěže máte ještě bohatě. Tak jakýpak odpis. Pokud ovšem zrevidujete svou cenu na sportovním, pardon – seznamovacím trhu a rozšíříte svůj obzor i na šedesátníky. Tím byste mohla nabýt ztracené sebevědomí a konečně se vzchopit nejen k otázce příteli, kterou se dosud neodvažujete položit, ale – a to ještě lépe – k pokusu: Nepsat, nevolat, dokud se neozve on sám od sebe. Tento pokus jste dosud nechtěla učinit ze strachu, že by se třeba neozval už nikdy. Jinak se ale pravdu o jeho skutečném smýšlení nedovíte.
Za důkladnější rozbor by stála i vaše zmínka o tom, že se přítel vyhýbá společnému bydlení, protože se „nechce zpovídat“. Zpovídat z čeho?
Jedna chabá útěcha by tu byla. Váš přítel možná nepřisuzuje telekomunikaci takovou důležitost jako vy. My muži jsme v tomhle jiní a do psaní jalových sms se musíme dost nutit. Je to takové psaní z povinnosti, jako třeba kupování květin. Ona na to čeká, prý jí to udělá dobře, tak teda jo, jdu někam pro kytku... Ale opruz to je stejně. Ne každý je ochoten na tuhle kašpařinu přistoupit, možná si váš přítel zvolil na svůj věk relativně starší partnerku v naději, že bude mít od těchto otravností pokoj – nebo si bude moci dovolit se na ně vykašlat.
Skutečnou pravdu zjistíte pouze přímým dotazem nebo shora uvedeným pokusem. Až seberete odvahu vytáhnout hlavu z písku, uvidíte všude kolem se hemžit šedesátníky. Nebude to pro vás hezký pohled, ale pořád lepší, než vdechovat písek.
