Článek
Naši čtenářku Hanku (58) trápí, že její muž kategoricky odmítá svého budoucího zetě. Proto na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz poslala tento e-mail:
Vážený pane Hausmanne,
potřebovala bych od vás poradit. Za měsíc se má naše osmadvacetiletá dcera vdávat, a já jsem zoufalá z toho, kdo ji povede k oltáři. Věc se má totiž tak, že manžel je zcela proti partnerovi, kterého si dcera vybrala (je to dle mě moc hodný kluk, ano, přiznávám, má nižší vzdělání než dcera, ale v zaměstnání je úspěšný). Manžel si ale bohužel představoval někoho více na úrovni, ideálně vystudovaného a z podnikatelské sféry, sám dlouhá léta podniká. Dcera s partnerem chodí dva roky a bohužel je to tak, že k nám skoro vůbec nechodí, protože se nechce přít s otcem. Mně je to strašně líto, protože si myslím, že bychom jako rodiče prostě měli unést volbu našich dětí, ale nejsem s to to vysvětlit mému muži. On je stále rezolutně proti. Takže to zatím vypadá, že manžel vůbec na svatbu nepůjde, což mi přijde hrozné, a buď ji povedu já, nebo můj otec. Nebo co byste mi radil vy? Je něco, co by mohlo manžela přesvědčit? Děkuji vám moc, dost to spěchá. Vaše čtenářka Hanka
Vážená paní Hanko,
laciný odsudek ze strany vašeho manžela mě rozčílil a hledáte-li páku na jeho neoblomnost, dejte mu přečíst moji odpověď.
Je běžnou vlastností lidskou, že člověk své vlastní věci přeceňuje, a teprve když za ně někde v bazaru strží desetkrát méně, než čekal, stoupne si (na chvíli) nohama zpátky na zem. U vlastních dětí platí pravidlo o přehnaném očekávání dvojnásob. Ovšem seznamovací trh je rovněž takový bazar, a vaše dcera na něm uspěla. Sehnala tam, co sháněla – milujícího ženicha. Jestliže pan otec nesouhlasí s cenou, moc se na seznamovacím trhu nevyzná, zejména na tom dnešním. Mladých mužů bažících po vážném vztahu ubývá – každý by se jen válel a měl stravu a přístřeší v mamahotelu nebo trajdal kolem světa. A čím takzvaně (to „takzvaně“ ještě probereme) vzdělanější, tím větší rozháranec, co se „napřed musí nalézt“. Myslí si, že když se půl roku flákal na Erasmu někde v Dublinu, tak je automaticky něco víc. A blbci typu vašeho manžela mu to žerou.
Doby, kdy maturita měla svou hodnotu a VŠ titul byl určitou zárukou vzdělanosti, jsou v nenávratnu. Pravda, jsou ještě lékaři, matematici a klasičtí inženýři. Ale stokrát víc je do jednoho pytle s nimi strčených magistrů, MBA a bůh ví, jak se všechny ty dnešní bezobsažné tituly jmenují, jejichž nositelé jsou nezaměstnatelní, protože nic nedovedou. Každý truhlář má neskonale vyšší hodnotu než magistr ze Smíchovské „Sorbony“, každý klempíř je národu prospěšnější než všechny otitulované tetky z genderových kateder dohromady. Dnešní zvrácená hierarchie hodnot nemůže trvat věčně a přijde doba, kdy budou konečně ceněni ti, co něco dovedou. Ta hogo-fogo intelektuální smetánka, v níž se tak váš manžel vzhlíží, jsou (s výjimkou VŠ absolventů klasického předlistopadového typu) prázdné bubliny s tituly koupenými ze soukromých „takyuniverzit“. Kry, na kterých plují, časem roztají. Bohatství a jistota je v řemesle. Řemeslníci jsou nastupující šlechta. Dnešní devastace učňovského školství (kdysi výborně propracovaného) má za následek zvyšující se poptávku po řemeslnících všeho druhu, která se po odchodu dnešních dosluhujících fachmanů ještě zmnohanásobí – a s ní i hodinové sazby.
Jestliže si tedy váš manžel myslí, že poradce, konzultant, trendsetér či sales manažer je pro rodinu cennější než vyučený instalatér, ať si počká na příští krizi. Snad mu otevře oči a zetě odprosí.
