Článek
Čtenářka Lenka napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Mám přítele, už sedm let, mám ho ráda, mám s ním dvouleté dítě a on je ženatý. S jinou. Ano, já jsem ta, která je vždycky ta špatná. Seznámili jsme se kdysi v práci, na jednom večírku jsme spolu propovídali večer a přeskočila veliká jiskra. Pak proběhlo pár obědů, následně večeří, první noc, další noc. On svou roli hrál jako ve filmu – moje žena mi nerozumí, už spolu nespíme, jsme spolu jen kvůli dětem. Takhle to šlo asi dva roky.
Pak mi to přišlo málo a chtěla jsem, aby si vybral. Řekl, že chce mě, ale ženě zrovna zemřel otec, tak jí to nemůže říct. O pár měsíců později prý onemocněla. Já se vždycky na pár dní urazila, ale on mě vždycky ukecal a pořád tvrdil, že chce mě, ji opustí, děti se vezme do střídavé péče a budeme spolu. Oslavila jsem 34. narozeniny a řekla mu, že to musím rychle vyřešit, protože rozhodně chci dítě a pokud to půjde tímhle tempem, ujede mi vlak. A on překvapivě, že dítě se mnou chce, třeba hned, a že to během pár týdnů vyřeší. A já fakt rychle otěhotněla.
Od té doby žije ve dvou rodinách. Pořád nosí nové výmluvy, proč to ještě nejde, ale stará se o mě i o syna. Chodí k nám několikrát do týdne, občas tu přespí, někdy i o víkendu. Jeho žena to ví, jednou mi volala. Řekla, že ho nikdy nepustí a že si klidně bude naše dítě brát někdy k nim. To jsem naprosto odmítla. Ale vlastně se cítím v pasti. Mám ho, sice jen napůl, ale mám. Mám syna, kterého jsem si přála, ten má tátu, někdy, a táta ho má rád. Nikdy spolu nepojedeme na dovolenou, nikdy spolu nebudeme na Vánoce. Vždycky budu ta druhá. Jsem podle vás hloupá, nebo naivní? Dá se to praktikovat do doby, než syn vyroste? Děkuji.“
Vážená Lenko,
vydalo by na celou knihu rozebírat, jak monogamie škodí více ženám, než mužům. Při existenci legální bigamie byste byla té druhé ženě postavena na roveň. A s vámi tisíce dalších... Algebraicky je sice stejný počet mužů jako žen, ale o „lůzry“ není zájem, a tak je o ty kvalitní chlapy převis poptávky, který pravidelně vyúsťuje v takovouhle peripetii.
Manželka vašeho přítele má jistě osvědčené mechanismy, jak si ho udržet. Mezi hlavní páky budou patřit manipulátorsky vyvolané výčitky svědomí a brnkání na vrozený mužský smysl pro dané slovo a solidnost. Statisticky je málo mužů, kteří odejdou od manželky k milence. V tohle moc nedoufejte. Na druhou stranu se ten chlap (na omezeném manévrovacím prostoru) zachoval solidně i vůči vám. Dlouhou známostí s vámi málem přivodil, že vám ujel vlak, a k tomuto zásadnímu problému se postavil čelem. Kdybyste v době početí svého dítěte měla ještě jiné vážné zájemce (což nevíme, ale i kdyby – stejně se nějakým způsobem nekvalifikovali), můžete sobě a svému příteli vyčítat, že jste bývala mohla mít úplnou rodinu. To ale není tak jisté. Zdá se tedy, že jste s kartami, které vám osud rozdal, uhrála maximum. Máte synka, kterého jste si přála, a ten má (někdy) tátu, který ho má rád. Co by za to mnoho jiných dalo! Hloupá ani naivní tedy nejste – teď už ne, to jste byla před sedmi lety.
Na druhou vaši otázku: „Dá se to praktikovat, než syn vyroste?“ mě napadá jen to Werichovské: „Ono se s tím totiž nic jiného dělat nedá“.
