Článek
Josef Hausmann dnes odpovídá na další otázku, která přistála v e-mailové schránce jaktovidichlap@prozeny.cz. Čtenářka Klára nechce chodit do pravidelného zaměstnání, raději by byla ženou v domácnosti. Je to přežitek? Nebo i po takových ženách dnešní muži touží?
Čtenářka Klára: „Je mi 24 let, dokončila jsem vysokou školu ekonomického zaměření, pracovala jsem dva roky při studiu. Nemohla jsem si nevšimnout, že zatímco ve škole mi to šlo, v práci to už bylo horší. Špatně jsem nesla rozhodování, pocit zodpovědnosti, nebyla jsem kreativní, nebyla jsem schopná se prosadit mezi ostatními kolegy. Od přírody jsem spíše nesmělá a myslela jsem si, že mi to v práci nejde kvůli mé povaze.
Čím dál víc mě ale napadá, že ani nějak nestojím o to, aby mi to šlo, že pro to nejsem stvořená. Že bych mnohem raději byla žena v domácnosti, starala se o rodinu, zahradu. Mám ale obavy, jestli je reálné chtít po nějakém muži, aby sám z jednoho platu živil celou rodinu? Není to sobecké? A stojí vůbec muži o takové partnerky, nebyla bych pro něj časem jen přítěž? Nepoužívám to, že jsem žena, jako výmluvu, abych nemusela chodit do práce, když práci dobře nezvládám?”
Vážená Kláro, jste klasickou obětí feministických výdobytků. Vaše ženské geny touží po silném chlapovi, který se bude rvát s přírodou – pardon, s konkurencí na trhu práce – a vy mu za to budete opatrovat rodinný krb. Na tom není nic špatného. Váš genetický imperativ se ovšem dostává do konfliktu s feministickými poučkami o rovnosti (rozuměj ale stejnosti) žen a mužů a s podněcováním žen k nezávislosti.
Tuto nezávislost si žena musí buď tvrdě vysloužit (někdy i vysouložit) v bezohledném volném trhu práce (o což mnoho žen vašeho ražení ale nestojí), nebo – což feministické teorie při podněcování ke svobodnému mateřství podporují – usilovat o nezávislost na muži suplovanou ovšem závislostí na sociálních programech státu čili na daňovém poplatníkovi. I to je samozřejmě cesta do pekel.
Samy feministky se tím ovšem neřídí – kázajíce vodu a pijíce víno cizopasí na nejrůznějších gender katedrách pochybných univerzit, v desítkách organizací pro takzvaná rovná práva žen, tyjí z grantů a projektů, ve výborech a odděleních ministerstev, kde nemají pevnou pracovní dobu ani konkurenční tlak a doma si zůstanou při prvním zakašlání dítěte.
Jak vidíte – vás nereprezentují, i když se podle svého vývěsního štítu s odvozeninou slova „femina“ tváří, že mluví jménem všech žen.
Problém sociálního státu, jehož jsou feministky logickým a symbiotickým spojencem, spočívá v tom, že daně na sociální programy natolik snižují příjmy, že běžný muž ze svého platu ženu neuživí.
Feministky (i ostatní „bojovníci“ za rovnost, a tudíž pozitivně diskriminační podporu jiných „znevýhodněných“ skupin) tak berou volbu ženám (jako jste vy) mezi skrovným vyžitím z jedné (mužovy) výplaty a movitějším, leč uštvanějším životem při zaměstnání obou.
Žena, která se stará o dům, děti a zahradu a každý den očekává s teplou večeří i náručí muže vracejícího se z nelítostné bitvy o živobytí v džungli za plotem zahrady domu, na přítěž ani na obtíž není. Vidíte, jak vás už feministky zblbly. Stokrát lepší, než když uštvaný a hladový muž doma narazí na stejně uštvanou a hladovou manželku.
Muži o ženy vašeho ražení stojí, vždyť manželky milionářů (kteří mají na výběr) v drtivé většině nepracují – pokud nepočítáme za práci formální členství v dozorčích radách či správcovství nějaké (podvodné) nadace či galerie. Vybrat si svoji přirozenou roli v dělbě práce není nic sobeckého – to už zase podléháte „moderním“ názorům.
Však on muž taky bude raději poslouchat celý den pneumatickou sbíječku, než by si to s vámi vyměnil a poslouchal řev harantů řádících v obýváku.
Vaši otázku „Je reálné chtít po nějakém muži, aby mě sám z jednoho platu živil?“ však v našem zesocializovaném státu z výše uvedených důvodů nelze zodpovědět kladně, pokud ovšem nenatrefíte na milionáře, kterých je na seznamovacím trhu chronický nedostatek.
