Článek
Čtenářka Vladimíra (67) nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
„Dobrý den, pane Hausmanne, asi si k vám jdu jen pro povzbuzení, protože už nevěřím, že bych nějakého hodného muže potkala. Je mi 67 let, myslím, že na svůj věk nevypadám, alespoň mi to říkají přátelé. Ale víte, jsem dvakrát vdova. První manžel mi tragicky zemřel při autonehodě, když mi bylo 42 let. Měli jsme tehdy 15letou dceru. Dva roky jsme byly samy, ale pak jsme potkaly moc fajn muže, který měl své dvě děti, tak jsme společně vytvořili hezkou rodinku a spokojeně žili až do předloňska, kdy můj druhý manžel zemřel na infarkt. Musím říct, že zcela nečekaně. Manžel byl o 5 let mladší, sportoval, jezdili jsme spolu na kole, plavali, v zimě lyžovali... Až jednou se z vyjížďky na kole nevrátil a mně se podruhé zhroutil svět, bez rozloučení, bez naděje na zázrak. Oplakávala jsem ho rok, těžko se z toho šoku dostávala, ale děti mi říkají, že život mi ještě nekončí, že si mám někoho najít. Ale já už se bojím. Nechci už o žádného muže přijít, nechci už truchlit, nechci tu bolest znovu zažít. Na druhou stranu, mít vedle sebe muže, je tak krásné! Tak mi řekněte, vy byste na mém místě věřil? Děkuji, vaše věrná čtenářka Vladimíra.“
Vážená paní Vladimíro,
jdete si pro povzbuzení k člověku, o němž je většina zdejších diskutérek přesvědčena, že místo aby poradil, ještě tazatelku zdeptá. Proto mě těší, že vidíte, že pokud přímo vyslovená pravda někoho deptá, není to vina toho, kdo ji vyslovil, ale toho, kdo ji nedovede přijmout.
Vaší situaci velmi dobře rozumím, jsem v podobném věku a kdykoliv jsem musel existovat bez partnerky, připadal jsem si poloviční. Když jsme byli mladí, vůbec nás nenapadlo, že lidská srdce dovedou hořet i ve vyšším věku a že důchodci jsou schopni dělat stejné vztahové skopičiny jako třicetiletí. A teď nás to nepřipravené zaskočilo. Kolikrát se ptám, kdy se to zastaví. Bývaly doby (na studiích), kdy mně přišly ženy po čtyřicítce absurdně staré. Pak („…patnáct let, to zase tolik není“ – Wabi Daněk) jsem tu hranici absurdity posunul na padesát s tím, že to je ale absolutní konečná. Jo houby – dnes randím s babičkami, což mně před pár lety přišlo technicky i fyziologicky nemožné. Pokud to takhle půjde dále, není daleko den, kdy někde ve starobinci skončím v náručí prababičky. Mám se toho děsit, nebo se na to těšit? Vzpomínám, jak jsem se těmhle dědkům posmíval…
Ptáte se, jestli bych na vašem místě věřil. Samozřejmě, že ano, ale to je nepodstatné. Silové vztahové pole, které podobně jako silové pole elektrostatické bezděčně přitahuje tělesa opačné polarity, působí všude kolem nás, ať v něj věříme, nebo ne. Nějaký sedmdesátník se k vám někde ve směru siločar už určitě šine. Pokud ovšem nebudete koukat po mladších „princích“ – ti vás neuvidí, jejich siločáry vedou jinudy. A bolest z případné ztráty? Ta k tomu bohužel zákonitě patří.
Teď to povzbuzení. Muži, kteří se (opakovaně) spálili, bývají opatrnější. K rozvedeným ženám přistupují s vědomím „Když se s ní někdo rozvedl, jistě věděl proč“. Jako vdova tedy na seznamovacím trhu automaticky přeskakujete všechny rozvedené soupeřky obdobného věku a obdobné figury. No kdo by to nezkusil?
