Článek
Čtenářka Jitka (31) nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
„Vážený pane Hausmanne, moc vás prosím o radu. Jak mám partnerovi vysvětlit, že mám problém se k němu nastěhovat? Dosud totiž bydlíme každý zvlášť, už dva roky. Přítel mi říká, ať se nastěhuji k němu, já bych vlastně moc ráda, ale abych tak řekla, za jiných podmínek. On má totiž byt opravdu luxusní, vše je naklizené (má paní na úklid), s čímž opravdu nemám problém, naopak, ale odmítá v něm s čímkoli hnout, vyměnit, změnit tak, abych se aspoň v ložnici cítila lépe.
Vždy když jsem u něj, nemohu usnout, je to tam velmi strohé, sterilní a stejně tak v celém bytě. Přítel byl přede mnou delší dobu sám, a jak říká, je na všechno, co doma má, hrdý, že si na to vydělal a tak. Což chápu, ale! Já se v tom prostoru necítím dobře. Navíc si vůbec neumím představit, že by v takovém bytě mohly někdy být děti. Každý drobek hned řeší, stírá kapku z linky... Nechci, aby to znělo nevděčně, ale já bych byla nejradši, kdybychom si pořídili bydlení společné, ani jeden z nás by se necítil jako na návštěvě, interiér a vybavení bychom zařídili společně, prostě by to dle mě bylo takové vyvážené. Myslíte, že je to reálné? Co si o tom myslíte? Děkuji vám moc, Jitka.“
Vážená slečno Jitko,
sterilně, stroze a s úzkostnou čistotou udržovaný byt, v němž kraluje chlap, je pouze vnější projev hlubší podstaty. Tou je pro muže velmi neobvyklá pořádkumilovnost, která zpravidla hraničí s pedantstvím – dost nepříjemnou to vlastností k soužití. Ostatně i partnerovo veto na všechno, s čím byste chtěla pohnout (jako kdyby to nebylo jedno) svědčí o jeho malé empatii a do budoucna i neochotě ke kompromisům. Tento povahový rys bych považoval za větší zlo, než je celá trable se společným bydlením. Odbočím ke svému milovanému Plzákovi: Nejlépe se cítil v rodinách, kde nejdříve museli odklidit nepořádek ze židle, aby si měl kam sednout.
Ptáte se mě, jestli je váš projekt společného bydlení reálný. To byste se měla samozřejmě zeptat přítele, ale pojďme si to předem propočítat. Dejme tomu, že by on tu svoji nemovitou pýchu prodal (o čemž pochybuji) a vy byste do projektu vložila obdobnou částku. Na těchto dvou málo pravděpodobných předpokladech byste chtěla s partnerem pořídit třeba společný domek. A i kdyby nakrásně proti vší pravděpodobnosti tento záměr vyšel, skončíte pod jednou střechou s neústupným pedantem vykazujícím ženské rysy. Tak tyhle karty bych v ruce mít nechtěl.
Mnohem schůdnější cestu bych viděl, kdybyste si přestala šetřit svou nejcennější kartu, kterou je ženskost. Nevím, jestli v dnešní době má ještě tu hodnotu, jakou mívala po tisíciletí, ale titáni jiného kalibru a jiného majetku, než je těch 3+kk vašeho přítele, rozmetali svá panství, léna i celé státy tváří tvář „kalhotkovým tanečkům“ svých žen.
Jestliže vy nedokážete ženskými zbraněmi přemístit v partnerově bytě kus nábytku a prosadit si do rohu ložnice jednu bonsaj, je buď něco špatně ve vašem pojetí vztahu, což se dá řešit, nebo v celé „moderní“ době, na kterou je i ženskost krátká. To se řešit nedá, protože přestaly platit přírodní zákony.
