Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Jaroslavy:
Pane Hausmanne, prosím Vás o radu, jak se mám vyrovnat s manželovou nevěrou a dalším společným životem. Víte, je nám oběma s manželem přes 60 let, těšila jsem se na na společné chvíle v důchodu, ale teď je všechno, tedy z mého pohledu, v troskách. Manžel se mi totiž přiznal k nevěře, ke které došlo před 30 lety, a já mám pocit, že mi pošpinil vše, co jsme spolu prožili a vybudovali. Uklízela jsem na půdě nějaké krabice a našla i krabici s fotografiemi, kterou tam manžel před lety uložil. Já do fotek nahlédla, chtěla jsem si spolu s manželem připomenout některé naše dovolené, maličké děti, prostě zavzpomínat si. Místo toho ale na mě vyskočila fotka, na které byl můj manžel s nějakou ženou.
Vůbec jsem netušila, kdo to je, a tak jsem se ho zeptala a dozvěděla se, že to byla známá. Jaká známá, jsem se ptala – byli tam spolu u nějakého moře, tedy na dovolené. No a manžel se mi přiznal, že to byla žena, se kterou měl dvou a půlletý vztah. V té době bylo našim dětem 2 a 4 roky!!!! Že ho to prý trápilo, ale sám mi to říct nechtěl, ale když jsem se zeptala... On to celé vnímá jako minulost, omluvil se mi a tím je to pro něj ukončené. Pro mě ale rozhodně ne!!! Byla jsem jako opařená, něco takového jsem nečekala. Vím to dva týdny, vůbec nemohu nic dělat, jsem úplně na dně, tuhle zradu prostě nemohu odpustit. Prosím, jak to Vy jako muž vidíte, co byste dělal na mém místě? Děkuji Vám, Vaše čtenářka Jaroslava
Vážená paní Jaroslavo,
jestliže Vás manžel podvedl za celou dobu pouze jednou a ještě má z toho po 30 letech výčitky svědomí, je to hotový svatoušek naprosto se vymykající statistickému podvodovému průměru. Zatímco Vy jste z manželovy dnes už bezvýznamné a dávno promlčené jediné eskapády, na kterou jste přišla v zaprášené krabici na půdě, „úplně na dně“. V okolnostech nálezu se raději nebudu vrtat. Říkáte, že se Vám omluvil, ale pro Vás to „skončeno rozhodně není“. Máte tedy dvě možnosti: nadále se v tom babrat a otrávit sobě i manželovi zbytek života, nebo uvést do praxe institut odpuštění. Ten od nepaměti v lidském vědomí existuje právě proto, aby lidé, kteří vedle sebe potřebují žít, se kvůli jednomu uklouznutí nežrali až do smrti. Z nějakého důvodu (nudíte se a teď máte kauzu, konečně máte na manžela klacek, vzplálo ve Vás svaté přesvědčení, líbí se Vám být na koni…) v sobě dusíte přirozený lidský sklon odpouštět. Nevyznám se v zákonech, ale po 30 letech by se takhle nesmlouvavě nejednalo snad ani s vrahem. Ale...
Chápu, že při oboustranně ctnostném životě, který jste si navzájem umožnili prožít, se po tomto „odhalení“ můžete cítit zaskočena. Váš manžel je ale dnes úplně někdo jiný, než byl před tolika lety. Nesmiřitelně soudíte člověka, se kterým jste bez problémů strávila skoro celý život a který své jediné dobrodružství provedl tak „ohleduplně“, že jste to vůbec nezaregistrovala, ba ani to nepocítil chod domácnosti s malými dětmi. Kdyby na něj zanevřela ona dáma z fotografie, kterou zřejmě zapudil kvůli Vám a rodině, měla by pro nenávist mnohem více důvodů než Vy – zvlášť, když už se pak třeba neprovdala.
Váš muž si teď musí říkat: „Že já vůl jí to říkal, když jsem vůbec nemusel“. A tak celý Váš dotaz je živoucí obhajobou plzákovského 3x zatloukat.
Uvést do praxe institut odpuštění rozhodně není jednoduchá věc. Přečtěte si rozhovor s terapeutkou Lenkou Matoušovou o tom, že nevěra je vždy zranění pro podváděného a jak je dobré se situací naložit.
