Článek
Dana na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz napsala: „Jsme manželé 38 let, brali jsme se, když mně bylo 20 a manželovi 22. Naše manželství by dnes asi mnozí považovali za zastaralé. Lidé spolu dnes moc nesdílejí, každý z partnerů má své přátele, většinou z řad kolegů, řekla bych. Jeden jde na tenis se svým kamarádem, a druhý třeba do posilovny zase se svým kamarádem. My jsme to měli jinak, byli jsme celý život nerozlučná dvojka. Asi i proto, že jsme spolu začali žít hodně mladí. Znáte to, když se šlo na nákup, šli jsme oba, stejně tak na poštu nebo do banky. Byli jsme prostě zvyklí dělat všechno spolu.
A teď tedy konečně k mému problému. Před časem musel manžel na deset dnů do nemocnice a já jsem zjistila, že se mi strašně dobře spí samotné. Nemusela jsem poslouchat chrápání, a díky tomu jsem se vyspala jako nikdy v životě. Když se pak manžel vrátil, spaní se mi zhoršilo a nemůžu prostě zapomenout, jak skvěle jsem se vyspala sama. Myslíte, že můžu manželovi navrhnout oddělené ložnice? A co si vůbec o oddělených ložnicích myslíte, mohou manželství poškodit?“
Vážená paní Dano, bohužel nezáleží na tom, co si o oddělených ložnicích myslím já, ale co na to řekne pan manžel. Já oddělené ložnice praktikuji celý život, mnohdy i za cenu, že je oddělená místnost nevytápěná, spí se na zemi nebo někde daleko, na „výboje do neznáma“ si zásadně beru karimatku a spacák, protože ucpávky do uší, jak jistě také víte, prakticky nefungují. Nedovedete si představit, jak dovedou některé ženy v noci chrápat! Člověk má pak chuť osobu, kterou ještě před chvílí hladil a laskal, zamordovat.
Není divu, že v rozvodových statistikách představuje chrápání partnera nemalé procento důvodů rozpadu vztahu. Někdo zkrátka potřebuje pro vydatné vyspání klid, ti druzí, co usnou už u televize, nás nechápou – podle principu sytý hladovému nevěří. Ne každý si může luxus oddělených ložnic z prostorových důvodů dovolit, šťastni ti, kteří mohou.
Vztahoví psychologové považují oddělené ložnice spíše za tmelicí než rozvratný prvek. Chápu lidi, kteří tvrdí, jak je krásné celou noc vedle sebe cítit milovanou bytost a ráno se vedle ní probudit. To jsou ti sytí! Pro nás, kteří nedovedeme za všech okolností usnout jako špalek, je tu však dilema: Pořádně se vyspat a probudit se sám, nebo se nevyspalý (a otrávený) probrat vedle milované bytosti?
Spánek je důležitý pro zdraví, jeho blahodárnost krásně vylíčila chytrá horákyně B. Němcová. Platit zdravím za (mnohdy jen formální či zdvořilostní) gesto sounáležitosti je cena příliš velká a má-li vás manžel rád, měl by to pochopit.
Každý přechod je stravitelnější, děje-li se postupně. Doporučuji následující taktiku: Ulehnout večer do společného lože (abyste byla k dispozici) a mít předem vyhlédnutý ústupový nocleh v odděleném pokoji. Pobýt vedle manžela, než usne, a pak se tiše vykrást. Ráno mu pak sdělit, že na stará kolena (pardon) na vás doléhá problém s jeho chrápáním, na které neplatí ani ucpávky do uší, ani mlaskání a šťouchání do něj.
Nakonec mu to může být jedno – stejně spal a nevnímal, co se děje kolem. Když se scénář bude opakovat, zvykne si. Třeba bude i rád, protože má ten jeden bok za ta léta už také otlačený… V ideálním případě (aspoň o víkendech a dovolených, kdy se ráno nevstává) si k němu ráno zase přilehněte.
A nezapomeňte ho vyzvat (stejně je to formalita, ale potěší), aby – kdykoli jej přepadne touha – neváhal přijít vedle „na návštěvu“ za vámi.
Tím ho ubezpečíte, že se nejedná o tělesný odpor, ale čistě jen o nevyspání.
