Článek
Na e-mail jaktovidichlap@prozeny.cz má každý možnost zeptat se přímo našeho chlapa Josefa Hausmanna na pohled z mužského světa. Stejně jako to udělala čtenářka Daniela. Zajímá ji podoba ideálního vztahu, který vydrží šťastný až do smrti. Jak vůbec vypadá?
Čtenářka Daniela: „Zdravím Vás, pane Hausmanne, mám jen jednu otázku: Jak vidíte ideální vztah, který by mohl vydržet, jak se říká ,až do smrti'? Z vašich článků mám pocit, že vlastně nevěříte, že je něco takového možné.“
Vážená Danielo, návody na „ideální vztah“ oplývají žvásty o toleranci, které jsou pro tolerantního člověka zbytečné, protože už tolerantní je, pro netolerantního rovněž zbytečné, protože blbce a sobce nepoučíš, a především – vedou je hlavně lidé, kteří místo, aby zapracovali na vlastních nedostatcích (například sportem zhubli deset kilo), vzývají okolí k toleranci (tloušťky).
V té toleranci musí být i rovnováha – nejde, aby on jí toleroval, že rozflákala nové auto, a ona mu vyčetla, že po sobě neumyl vanu. Navíc tolerantní člověk má blízko k „hodnému hňupovi“, na němž se dá nejen dříví štípat, ale jde-li o muže, ztrácí u žen úctu. (Hodný dobrák je dnes u mladých žen nepopulární vlastnost).
Ti největší omílači tolerance (to slovo jsem kdysi toleroval, definitivně mi ho znechutil Václav Havel a jeho politicky korektní pohrobci) mají vždycky na mysli jen toleranci „odsud posud“, takovou tu, která moc nebolí, například „Menšiny samozřejmě toleruji, ale nesmí bydlet v mém sousedství“, nebo – a to je důležité pro vztah: „Všechno bych mu tolerovala, jen nevěru ne“. Tohle je „pseudotolerance“, proto se tolik vztahů rozpadá, i když má tolerance každý plnou hubu.
Jenomže pravá tolerance se pozná až teprve u toho, co nám hodně vadí. A (citově vyzrálý) člověk, kterému bylo tolerováno něco pro partnera bolestného, to ocení. (K opakování téhož prohřešku to zneužije jen idiot nevhodný k dalšímu soužití). Takovou opravdu velkorysou toleranci ženy ilustruje letitý vtip, kdy muž, načapán doma manželkou „in flagranti“, jí říká: „Stará, nebuď svině, řekni, že jsi moje ségra“. Věřím, že žena, která by takovému požadavku vyhověla, má předpoklady – jak říkáte – „vydržet ve vztahu až do smrti“. Jen blázen by od takové odcházel.
Na vaši otázku jsem neodpověděl. Je obsažena v mnoha odborných knihách, které nejde vměstnat do pár řádků. Osudové rány přicházejí s jistou pravděpodobností, kterou můžeme zvětšit nebo snížit znalostí základních poznatků, například u volby partnera: aby měl vzor v úplné rodině (obou rodičích), přátele, práci, smysluplné koníčky. Aby nebyl: závislý, surový, úchylný, líný, citově nevyzrálý.
U volby partnerky: Aby měla vzor v obou rodičích, nebyla hysterická, líná, závislá, úchylná, citově nevyzrálá. Oba aby si udělali jasno: kde budou bydlet, jak se budou živit – hmotná nouze je noxa, která rozbila hodně „ideálních“ manželství...
To je jen nepatrný příklad dlouhého seznamu předpokladů, které by měl člověk zkoumat, než se s někým vydá na tak obtížnou túru. Sehnat takového parťáka je čím dál obtížnější, proto onu pomyslnou cestu dokončí jen málo dvojic.
Na to, jak si namíchat dvousložkové lepidlo nebo jak si sešroubovat skříň, si každý ochotně přečte návod. Ale nikdo nemá čas přečíst si něco (od MUDr. Plzáka nebo jiných uznávaných odborníků na vztahy) o tom, jak zbudovat něco tak složitého a kolosálního, jako je vztah na celý život.
Ono se to nerado čte – jsou v tom nepříjemné pravdy a požadavky na vlastní sebekázeň. Podle toho to taky dopadá.
