Článek
Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz přišel tento e-mail od naší čtenářky Radky:
Vážený pane Hausmanne,
mám potíž s 16letým synem. V době covidu, jak měli ve škole on-line výuku a stále byly karantény, tak se upnul na sociální sítě a zcela regulérně se začal zabývat tím, jak vypadá, začal cvičit, což vnímám jako v pořádku, ale on začal i výrazně méně jíst. Což trvá doteď. Nechce o tom, že by to mohl být, či už je, zdravotní problém, ani slyšet. Pořád mi říká, že mám být v klidu, ale já nejsem.
Za poslední půlrok zhubl pět kilo a to nikdy nebyl silný, takže už je opravdu hubený. Když ho chci zvážit nebo se ptám, co bude jíst, tak je vždy oheň na střeše, nechce se o tom bavit, přece si dá něco z ledničky. Ale já mám o něho opravdu strach, vařím mu zdravá jídla, v jídelně prý jídlo jí, ale jestli je to pravda, nevím. Moc ráda bych ho přiměla k návštěvě lékaře, bohužel je proti. Mluvila jsem o tom s kamarádkami, ony mi radí, abych s ním někam zašla, já souhlasím, ale jak ho mám k odborníkovi dostat, když nechce? Ano, je nezletilý, ale pokud by tam i šel, ale nespolupracoval, tak k čemu to bude?
Prosím, poraďte mi, co byste jako táta dělal vy (můj muž, táta syna, se mnou souhlasí, ale vždy jsem k synovi přece jen měla blíž, tak se manžel na nějaký radikální – naléhavý – krok necítí). Děkuji vám moc. Radka
Vážená paní Radko,
vůbec se nedivím vaší mateřské starostlivosti o dítě. To, co řešíte, je ovšem důsledek, který – lékař nelékař – bude přetrvávat, neodstraní-li se podstata. A to bude těžké, protože jí není nic menšího než monstrum zvané „moderní doba“. Jedním z jejích mnoha projevů jsou i tyhle sociální sítě a důraz na to, že nejdůležitější je vypadat – třeba i s vypatlanou hlavou a ručičkama pryč od práce, hlavně být in, cool a „hustej“. „Co tomu řeknou ostatní“ je hlavním kritériem úplně všeho. Doktorát z matematiky je houbes proti vytuněnému outfitu typu street.
Z reklam září veselé a bezstarostné zjevy „těch správných“ mladých a nedivte se, že váš mladý chce být také jedním z nich. Na tento trend nejvíce doplácejí „obyčejné“, leč mnohdy krásné ženy, jejichž potenciální obdivovatelé mají vkus pokřivený vyretušovanými fotografiemi napůl umělohmotných „bohyň“, kterým se běžná žena nemůže v životě podobat, takže si připadá jen jako náhražka ideálu z plakátu…
Já jsem velký zastánce štíhlosti, ale té zdravé, aby se tak řeklo – atletické. Dát si do těla sportem (nebo tvrdou prací) a pak si s čistým svědomím nacpat břicho svíčkovou se šesti. Štíhlost (čti vyzáblost) z hladu je umělá, nefyziologická, oslabující. Když už jste zmínila lékaře – anorexie spadá pod psychoobory. Mediální vzory vypracovaných postav Schwarzeneggerů a Vinnetouů, jaké jsme měli jako kluci my, byly za všechny psychology…
Ptáte se, co bych jako táta dělal. Víte, mé dítě (by) v 16 letech už pravidelně provozovalo spoustu regulérních sportů (volejbal, tenis, běhy na lyžích i na oválu, lezení, kajak…), které by s prázdným žaludkem provozovat nešly: všichni najedení soupeři by ho roznesli. Chápu, že v době covidové bylo sportování obtížnější, ale ani v 16 letech ještě není (úplně) pozdě, abyste kluka nemohla dát třeba někam na atletiku, judo nebo na orientační běh, zkrátka někam, kde se od trenérské autority dozví, že správné postavy a výkonnosti se docílí každodenní pílí, nikoliv lenošivým hladověním u internetu.
A s manželem byste mu měli jít příkladem. Zřejmě se žádným sportem nezabýváte, to byste jistě syna brali na sportoviště s sebou. Tak začněte i vy, když ne kvůli sobě, tak kvůli němu. Třeba obyčejným během. Deset kilometrů denně nikoho nezabije – a nedá se absolvovat o hladu.
Rada Josefa Hausmanna je dobrá. Potíž je ovšem v tom, že sport často k poruchám příjmu potravy vede a bez vhodné výživy se dají dlouhodobě podávat i vrcholové výkony.
