Článek
Čtenářka Karolína (38) nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
„Vážený pane Hausmanne, prosím vás o radu, jak na mého manžela. Jsme spolu 8 let, máme tři děti ve věku 2, 5 a 7 let. S dětmi jsem nejen v posledním roce doma já, můj manžel chodí i přes koronakrizi do práce – pracuje ve stavebnictví. Já své děti samozřejmě moc miluju, ale protože je veškerá péče o ně a o domácnost na mě, bývám dost unavená.
Mnohokrát jsem ho prosila, aby aspoň jezdil domů na 18. hodinu, abych v tomto čase stihla a zvládla uvařit večeři, udělala s nejstarším školu a úkoly a tak podobně. Moc ho prosím, aby mi dával vědět, že se třeba trochu opozdí. Opravdu počítám každou minutu, než přijede, mám toho za celý den fakt hodně. Ale můj manžel na to často zapomíná, nejenže mi nenapíše, ale na tu šestou hodinu přijede jen asi ve třetině případů. To je fakt tak těžké napsat, že jsem se zdržel? Anebo si to rovnou naplánovat tak, aby to stihl? A já jsem z toho, upřímně, pane Hausmanne, fakt šílená. Mluvila jsem s ním o tom mnohokrát, prosila ho, vysvětlovala, ale bez úspěchu. Prostě bych se ráda spolehla na to, že bude v podvečer doma, aby mi trochu pomohl. Myslíte, že je to moc? Co byste dělal na mém místě? Děkuji vám za radu. Vaše čtenářka Karolína.“
Vážená paní Karolíno,
z vašeho podání cítím vlastnost mnoha žen – neúctu k manželově povolání a k jeho počinům vůbec. Jako byste říkala: „Celý den se někde flákáš, koukej už přitáhnout domů, abys konečně udělal něco pořádného.“ Zkuste se vžít do mužova pohledu z druhé strany: „Když jdu ráno do práce, ještě všichni spíte. Celý den dřu na stavbě jak mezek, abyste měli na jídlo a na složenky. Nemám právo přijít unavený z práce domů, konečně do tepla, a po té dřině si odpočinout?“
Jestli na něj ale od šesti číháte se žehlením, praním a věšením záclon, nedivte se, že si po šichtě (třeba v šatně na staveništi) zdřímne a odpočine, a domů, kde místo klidu a míru ho čeká načuřená nestíhající manželka, se nežene. Klíčová věta vaší stížnosti je: „Prostě bych se ráda spolehla na to, že bude v podvečer doma, aby mi trochu pomohl.“ Vy tedy nežehráte na to, že chudáku opozdivšímu se manželovi vystydne večeře. Vás hněte, že čím později přijde, tím méně toho na něj budete moci naložit. Chcete, aby on uznal vaši dřinu v domácnosti, ale vy jeho dřinu na stavbě neuznáváte. Přitom jeho dřina se odehrává kolikrát i na mrazu, v nervozitě a v drsném kolektivu, a když neuspěje, bude celá rodina bez peněz. On je na frontě, vy v týlu.
On si může říkat, že vy si sedíte celý den v teple, hrajete si s dětmi a místo jeho svačinového chleba si uvaříte nějakou mňamku – co on by za to dal, jak rád by s vámi měnil! Kolikrát jste mu vyjmenovala všechny úkony, které musíte doma zastat? Stokrát? A vyjmenoval on vám někdy ty jeho v práci? Jistě by to také dovedl, třeba by i potřeboval, abyste mu na lešení nosila maltu… Pro ženy ideálně „správný chlap trpí ochotně a bez odmlouvání“. (E. Bakalář). Ale správné to není. Muži by také měli mít právo si někomu postěžovat. A požádat o pomoc. Koho tak asi? Samozřejmě – jiné muže.
Vím, že si u vás příliš nešplhnu, když vám doporučím lépe si zorganizovat svůj časový rozvrh. Pro jistotu ihned přecházím do dvojitého krytu nenapadnutelné autority, lékařky, matky, spisovatelky a stíhající hospodyně Esther Vilarové: „S moderními přístroji, které muži vynalezli, aby ženám ušetřili práci, se dá chod čtyřčlenné domácnosti pohodlně zajistit během čtyř hodin.“ Já vím, vy máte domácnost pětičlennou…
Poznámka redakce: Postoj Josefa Hausmanna nevyjadřuje názor redakce, ovšem může vysvětlovat hnutí mysli některých mužů či žen ve vašem okolí.
Možná by paní Karolína ocenila spíše naše čtyři rady, jak nebýt doma za uklízečku, než pomoc od pana Hausmanna. Protože normální je doma pomáhat. Určitě to tak dělají i slavní muži, kteří se hlásí k feminismu.
