Článek
Paní Jaroslava (62) se obává o manželství své dcery. Ta se jí svěřila, že je jí muž nevěrný. Může to vůbec nějak řešit? Na adresu jaktovidichlap@firma.seznam.cz napsala tento dopis:
Vážený pane Hausmanne,
obracím se na vás s prosbou ohledně mé dcery. Má dcera je 5 let vdaná, s manželem, se kterým jsem dosud vycházela moc dobře, mají dvě malé děti. Ale před měsícem se mi dcera svěřila se svým podezřením, že je jí manžel nevěrný se sousedkou. Prý zahlédla na jeho mobilu její jméno a několikrát jí byl pomoct u ní doma s opravou odpadu v koupelně, nějakých světel a s čímsi v kuchyni. Dlouze jsme o tom spolu mluvily, údajně nikoho jiného takového jména v okolí její muž nemá, asi to opravdu bude jejich sousedka. Zatím se ho na nic neptala, protože má strach z odpovědi. Ale stačil jeden měsíc, a já vidím, jak mi dcera chřadne před očima. Je to hrozné, vždyť mají rodinu, malinké děti a doposud vše bylo moc hezké, tedy já to tak viděla. Že prý mu nic nemám říkat, ale já z toho nespím, nemohu se na něho ani podívat, když jsem u nich na návštěvě. Je mi dcery moc líto, když ji vidím, jak to v sobě drží a navenek se snaží tvářit jakoby nic, a o celou rodinu pečuje. Myslím, že to takhle dlouho nemůže vydržet. Prosím, poradíte mi? Mám mlčet, nebo to nějak řešit? A co ona? Moc bych chtěla dceři pomoct. Děkuji vám mnohokrát za reakci. Jaroslava
NEVĚRA JE PRO MUŽE TYPICKÁ:
Vážená paní Jaroslavo,
je hezké, že máte s dcerou vřelý vztah a o všem si povídáte. Do zetě se však nenavážejte, i když k tomu máte tisíc chutí. Jednak byste zbytečně rozšlapala „drek“, který by později nešel smýt z bot, jednak byste mu přihrála alibi typu: „Tchyně se nám plete do manželství, tak co mi zbývá, než jít za sousedkou, kde mám klid“.
Genetickou podstatu mužské tendence k nevěře jsem zde objasnil již mnohokrát, diskutérky mě za to chtěly pokaždé „sežrat“, jako kdyby odstraněním mé osoby zmizela nevěra ze světa. Maně si vzpomínám na gymnázium, ruštinu a Lva Tolstého: V suščnosti mužčiny – něvěra (nemám klávesnici s azbukou), čili: V podstatě muže je nevěra. Tolstoj už ovšem nebyl žádný blbec a „sežrával“ by se hůře, teď k tomu všichni ti Plzákové, Kunderové a tisíce dalších po celém světě a po celé historii lidstva…
Chci tím říci, že mužská nevěra je neodstranitelný a běžný jev, se kterým je třeba se naučit žít, jako jsme se naučili žít s nemocemi, neúspěchy, někdy i s chudobou, zimou a hladem. V podstatě jsou dvě řešení – ustát to, nebo neustát. Ženy, které to ustály, na tom bývají lépe, o jejich dětech nemluvě. Statisticky drtivá většina mužů od manželky neodejde, takže v konečném důsledku je tou podvedenou osobou milenka. Motivací pro mužskou nevěru není žít se dvěma ženami. To už vyjde nastejno, jako být s jednou. Typický muž má někde svůj domácí krb, tedy manželku a děti, které má rád a pro které by se rozkrájel, a občas si někde střelí laň a zase se vrátí. No a co? Neměl by to samozřejmě provádět tak nešikovně jako váš zeť, ale už se stalo… Co s tím? Přikrýt to sukní, moc to nerozmazávat, ať kvůli takovéhle blbosti, která se v optice daného okamžiku jeví větší, než ve skutečnosti je, nevyštěkáte dětem otce z baráku, nedej bože nenaženete ho do bytu sousedky. Myslete hlavně na děti a teprve skrze ně na štěstí své dcery. Ostatně ta bude šťastná úměrně štěstí svých dětí, jež pak budou šťastné úměrně (každodenní!) péči jejich otce.
Váš zeť si (tuhle) laň odlovil, a pokud vaše dcera není nějaká fyzická nebo mentální hrůza, on nemá moc důvodů za sousedkou dále chodit. Spíše teď hledá záminku, jak vycouvat proti zpětným trnům, kterými ženy dovedou opříst muže – zvláště takové, kteří jim spravují odpady v koupelně a elektriku v kuchyni. Na celou záležitost tedy pohlížejte jako na běžnou nemoc, která sice bolí, ale časem se vyléčí a zahojí (než propukne nová). Nejlépe tedy dceři pomůžete, když necháte věc „vyhnít“.
Vše by se urychlilo, kdyby váš zeť na mne vznesl dotaz typu: „Co mám říci sousedce, kterou jsem si již odškrtl ze seznamu vyhlédnutých trofejí, když to s ní chci skončit a žít nerušeně s rodinou?“
My mužští jsme v těchto věcech strašní slaboši.
