Článek
Čtenářka Renata (43) nám poslala na jaktovidichlap@firma.seznam.cz svůj dotaz:
Pane Hausmanne,
mám pocit, že už to nemohu zvládnout. Prosím, poraďte mi. Bohužel se u nás stala strašná věc. Manžel měl s naší dcerou vážnou dopravní nehodu, dceři je 14 let, má poraněnou míchu a bude na vozíku do konce života. Po nehodě následovala hrůza – šok nás všech, péče o dceru, aby to vůbec ustála, půlroční pobyt v nemocnici, pak v rehabilitačním zařízení – ale byli jsme na to dva. Manžel fungoval, jezdil všude s námi, staral se a choval úplně skvěle. Za nehodu nemohl, chodili jsme k psychologovi, abychom to celé zvládli, ale to, co se děje nyní, je pro mě naprostý šok a děs.
Před měsícem přišel domů a řekl mi, že nás opouští, že v tom není nikdo jiný, ale že už nemůže dál. Už prý má pronajatý byt. Jsem totálně zničená, vůbec nevím, co mám dělat. Prosím, poraďte mi. Co ho k takovému rozhodnutí vede? Myslela jsem, že po roce a půl už si konečně začalo vše sedat a že začneme v rámci možností zase žít, a místo toho tohle. Děkuji vám moc, Renata.
Vážená paní Renato,
váš drásavý příběh mě dojímá a nerad jsem do něj vtažen. Před smutkem a bolestí ten, kdo může, uteče – včetně vašeho manžela. Vám není luxus útěku dopřán, váš kříž nikdo nenadlehčí, nikdo vás nevystřídá u převozníkova pádla, nikdo se neptá, kde máte brát optimismus k utěšení nešťastné dcery, jak tuhle beznaděj přestát bez lásky, pohlazení, nároku na vlastní zábavu… Věřícím v takových případech pomáhá víra, že na tomhle světě jsme jen dočasně, na zkoušku, ten pravý a věčný život teprve přijde a v něm nám budou všechny těžké zkoušky ze života pozemského připsány k dobru. Uvědomuji si, že to je slabá útěcha i pro hluboce věřící křesťany. Nevěřící však nemá ani to.
Dezerce vašeho manžela je ostudná, neodvažuji se ho ale dále soudit, protože (naštěstí!) nemám představu, co s člověkem dovede udělat velká bolest. Ve vašem podání vidím i (nepatrnou) naději, že po nějaké době odloučení se v manželovi hne svědomí a snad i setrvačná láska k vám a v nějaké kompromisní formě se vrátí. Na to však sázet nemůžete.
Pokud vám (vůbec) tisíce starostí s dcerou, domácností a složenkami ponechají chvilku času a trochu energie pro váš osobní život, využijte to. Aspoň trochu sportu, kultury, vlastního života. Jen tak dostanete šanci seznámit se s někým dalším, udržet si přátele a nespadnout do izolace, na chvíli dát duši zapomenout na její smutek. Jen tak ukážete manželovi, že byla škoda vás opustit. Proto ovšem potřebujete, aby vás občas někdo ve vaší péči vystřídal. Nevím, jaké máte na své straně rodinné zázemí, pokud žádné, zkuste si nějaké peníze vyčlenit na to, abyste měla občas možnost zajít si třeba na volejbal nebo k holiči.
A tak zde cituji Jaroslava Seiferta: „Čas klíč má k radosti i k hoři, a otvírá nám obojí.“ Stejně tak nečekaně, jako vám otevřel hoře, vám zítra může otevřít nečekanou radost. Jít tomu naproti – jak lehko se to řekne…
