Článek
Irena píše do e-mailové schránky jaktovidichlap@prozeny.cz našemu chlapovi: „Je mi 27 let a partnerovi 40. Máme spolu 3 děti. Jsou ještě malé, všechny do tří let. Jsem nesmírně šťastná a kolotoč okolo nich mě vážně baví. Jen jsou prostě věci, které cítím, že už u toho nejstaršího já nedokážu zastat.
Muž je v roli živitele, ale tím to vlastně hasne. Nejde mi teď o žádné pomocné práce v domácnosti, i když ty by také přišly vhod, ale pomoc s dětmi. V našem případě s tím nejstarším synem, jsou mu necelé tři roky. Jak ho nakopnout k tomu zvednout zadek a něco dělat?
Já trávím s dětmi venku každý den spoustu času, a tak si otec myslí, že jim to stačí. Ano, stačí jim to s mámou, ale taky chtějí tátu, aktivního tátu. Jak čtyřicetiletého, pohodlného člověka přimět k tomu, aby něco dělal (sport, turistika, modely nebo jen puzzle). Prostě mě, a vlastně i syna, odbude slovy, byl jsem v práci, teď už nic dělat nechci. A šmitec.
Víkendy prosedí u televize (a vyhodit si ji nedovolím), a tak já už s dětmi si jedu svoje plány, většinou procházky, protože kojenec v kočárku taky potřebuje své. A prostě cítím, že u nás ten chlap chybí, i když tam vlastně je. Dokonce ani nechce právo posledního slova. Bože, vždyť přece nemůže mít ženská poslední slovo. A to je mu to vážně fuk? Co s tím? Vyhodit tu telku?“
Vážená Ireno, nebudu vás otravovat svou obvyklou výtkou o (špatné) volbě partnera, protože si uvědomuji, že v době mamánků, sobců, do svých peněz a aktivit zahleděných narcisů a feministicky korektně (ne)vychovaných pseudochlapů je obtížné vůbec někoho k otcovství přimět, natož ho dovléci k oltáři. Už to, že jste tam dovlekla aspoň toho nepodnikavce, co máte teď doma, je malý zázrak… S vysokou pravděpodobností vyrostl v „neúplné“ rodině s vypuzeným nebo slabým otcem, takže v mládí neměl co okoukat a teď nemá na co navázat.
Nepřiznává se mi snadno, že můj model mužů s programem s velkým P a žen s (televizním) neprogramem se pomalu zvrhává v paskvil dnešních (ne)vztahů, kde dokonce ta podnikavější a akceschopnější je žena. Ten váš slaboch je rád, že nemusí nic zařizovat a možná účelově si vzal ženu – manažerku. Na co je mu poslední slovo – vždyť by hrozilo, že mu ten problém zůstane na krku!
Vyhodit televizi doporučuji každému – ale kdo na to psychicky má? Kdyby vám chybělo odhodlání, uvědomte si, že tu továrnu na brak nevyhazujete kvůli manželovi, ale hlavně kvůli blahu a duševnímu rozvoji dětí, které se jinak nakazí manželovým stylem života.
Ten váš muž si koleduje o obezitu, cukrovku a kardiovaskulární problémy, potažmo o předčasnou smrt. Možná tak zabrnkat na strunu jeho zdraví, třeba by se lekl a k aktivitě přinutil. Ale tomuhle typu lidí je to většinou jedno – protože to (zatím) nebolí. Stejně tak jsem skeptický k nátlaku na něj pomocí (odmítání) sexu. Kdo je nepodnikavý obecně, je líný i v posteli – a těžko se mu tím vyhrožuje. A komu se nechce s dětmi stavět lego, hrát si na schovávanou a „blbnout“, těžko se dá přemluvit na běžky.
Pokud nechcete mít z dětí to, co vyrostlo z manžela, musíte udržet prapor aktivit ještě pár let sama, než dospějí do věku kroužků, hudebek, Sokola, skautingu a třeba volejbalu nebo atletiky. Jestli to ale ve vaší obci ještě existuje... To je strašná doba. Aktivní otec by byl právě teď nad zlato.
Další generace žen bude šťastnější – nezažije už ty staré a aktivní, hravé a organizující fotry a nebude nešťastná z toho, že ten její ňouma nesnese srovnání s jinými podnikavějšími. Žádní jiní totiž nebudou.
