Článek
My muži jsme už uvykli účelové degradaci našich počinů v rodině a zveličování skutečných nebo fiktivních pochybení a nedostatků. („Všichni mají normální auto, jen my musíme jezdit takovýmhle křápem“.) Otec má pochybné přátele, zaměstnání, kolegy, zamlčovány jsou zajímavé aspekty jeho života či koníčků, a to hlavně před dětmi. („Celý den se flákal na rybách, místo aby nám doma s něčím pomohl“.)
Dochází tak k úplnému znevážení jeho pozitivního hodnocení i v případech, kdy by k němu mohlo a mělo dojít („Sice mu to vyšlo, ale měl přitom víc štěstí než rozumu“). Muži jsou od mládí také vedeni k tomu, že jejich fyzická bolest bude ignorována, její projevy zesměšňovány („Chlapečci přece nepláčou“).
Proč by se také s námi někdo páral – naší nabídkou nezávazného sexu je zavalen trh, tisíckrát převyšuje poptávku, polovinu z nás klidně může vzít čert. Není třeba nám pochlebovat a předcházet si nás. Uvykli jsme kritice jako součásti naší genderové role. Budeme fungovat i bez pochvaly. Kam bychom přišli, kdybychom se uráželi? Alternativa sexuálního strádání nám za to nestojí.
Jenže u žen tohle zdaleka neplatí. Jejich genderová role je nekritizovatelnost a klidně dovedou žít uraženy a bez sexu. Muže zaskočí i tím, že jsou projekcí jejich matek – bezchybných a vlídných spojenkyň, které to s nimi vždy myslely dobře. Navíc je tu i hlas dávných mužských předků (Ochraňuj ženu, neškoď jí, zahyň raději sám). To vše se v praxi projevuje tím, že kritizovat ženu (jako takovou, nikoli političku, herečku nebo prodavačku) je v životě i v médiích tabu.
Ženě se má lichotit, žena se má hýčkat, obdarovávat, ženu je třeba velkoryse pardonovat, případné excesy jsou předem omluvené jako přirozené výkyvy nálad. Správné, politicky korektní a in je ženu v kontroverzních situacích (např. vražda manžela) neodsuzovat, ale litovat (Kdo ví, co všechno si s tím lotrem asi musela vytrpět).
A teď si najednou chce někdo přijít a opovážit se poukazovat na ženskou hašteřivost, hrabivost, žárlivost, náladovost, závist, uzurpování partnera, ano i surovost. Jaká drzost! Jaká troufalost předhazovat ženám jejich podíl na rozpadu vztahu, analyzovat jejich přízemní priority při výběru partnera, demaskovat jejich podvodnou sexuální koketérii a snahu vytřískat z muže nějakou výhodu!
Absence kritiky vede ke ztrátě schopnosti přijmout objektivní pravdu. Není divu, že za tisíce let, co je kritika ženy tabu, si ženy na svou imunitu zvykly a považují ji za svou výsadu. Lež je jejich přirozená zbraň, na tu nemá nikdo co sahat.
Absence kritiky však vede ke korupci povahy. Jak snadno jde korumpovat (rozuměj – zpřístupnit) ženu, hanba mluvit. Celý průmysl na tom vyrostl – od výrobců norkových kožichů po prodejce zlatých prstenů. Všichni se živí prodejem korupčního materiálu. Univerzálním návodem pak je: „Když už nemáš na dary, tak aspoň ženu nekritizuj".
Tomu tedy říkám „mužská dominance".
