Článek
Do e-mailové schránky jaktovidichlap@prozeny.cz přistál další dotaz od čtenářky! Jak se muži dívají na ženy, které se programově rozhodly, že nechtějí mít děti, ač jim v tom příroda biologicky nebrání? Odpovídá Josef Hausmann!
Čtenářka Helena: „Vážený pane Hausmanne, jak se díváte na ženy, které si nepřejí mít děti a vstupovat do manželství? Předpokládejme, že se nejedná o ženu dvacetiletou, ale že tato teoretická žena má takový názor dejme tomu od těch dvaceti a vydržel jí až do čtyřicítky?“
Vážená Heleno, rozeberu váš dotaz (týkající se naštěstí bezvýznamného procenta ženské populace) z několika hledisek.
a) Člověk je úplný až ve své komplementaritě, tedy sečtením vlastností obou pohlaví. Ten, komu se nezdařilo najít vhodný protějšek, tajně doufá, že se mu to někdy podaří. Celý dospělý život je vlastně boj o sehnání (a udržení) někoho, vedle koho budeme úplní. Ten někdo je životní partner, potomstvo nebo obojí.
Programově zavrhnout obojí (a ještě se s tím vytahovat) vede k životu bez pohlazení. (Myslím to opravdové, nikoli pohlazení jednorázové, po kterém se vy, ženy, cítíte podvedeny.) Připadá mi to, jako kdyby se někdo dobrovolně na celý život zřekl třeba lékařské pomoci, když ho k tomu nic – ani náboženství, ani finanční nouze – nenutí, a zbytečně snáší bolesti, které se dají snadno léčit.
b) Máme v genech zakódovánu podvědomou povinnost na tomto světě po sobě něco zanechat, pokud možno předat své geny do další generace. Nesplnění této povinnosti (prý) ztěžuje odchod z tohoto světa. V čtyřiceti se tomu člověk ještě chechtá, v sedmdesáti to už možná bude bolet.
c) Pominu-li kláštery, kde se řeholnice vzdávají pozemských statků, protože zasvětily svůj život Kristu a životu posmrtnému, dospěje k takovému rozhodnutí žena, která nade vše nadřadí osobní svobodu – typické možná pro muže, u ženy velmi neženské. Hlavně, že se bude moci jezdit po výletech a honit kariéra. To je hodně mělké a sobecké.
Co je mělké a sobecké, však nemůže přinášet radost do nekonečna. Ve čtyřiceti se toto nekonečno zdá být mnohem dále, než ve skutečnosti je. Na rozdíl od řeholnic, které někam a někomu patří (hluboce a nesobecky), nepatří taková žena nikam a nikomu a ani patřit nechce. To je divné.
Ptáte se, jak se na to dívám. Jak byste se dívala na vlčici, která programově nechce vlčata, nebo medvědici, která nechce medvíďata? Že je to proti přírodě? Také že ano, ale i u lidí je to proti přírodě, čili nepřirozené, tudíž nenormální, ergo – patologické. Je to zmar všeho, čím ženu příroda obdarovala. Jako by se pták rozhodl nelétat, muzikant nehrát. Jako bychom podědili dům a spali na ulici.
Jsou možná ženy, které takový názor zaujímají z nouze, protože o ně není zájem. Jedná se ale o pózu, kterou jsou ochotny zavrhnout vteřinu poté, co o ně vhodný muž projeví vážný zájem.
Anebo – možná vámi předestřený příklad – chudák ženská za to nemůže. Bůh ví, v jakých poměrech vyrostla.
