Článek
Čtenářka Marta popsala v e-mailu na adresu: jaktovidichlap@firma.seznam.cz složitou situaci: „Je mi 47, manželovi 52. Jsme spolu 22 let, máme dvě děti a obě jsou na vysoké škole. Vztah jsme měli, řekla bych pěkný, už to nebyla spalující vášeň, ale bylo nám spolu fajn, spali jsme spolu v průměru jednou dvakrát týdně, malovali jsme si, že až děti dostudují, procestujeme Evropu.
Jenže pak k manželovi do práce nastoupila sličná mladá asistentka. A příběh pokračoval jako ve filmu. Muž jí zcela propadl, začal chodit do fitka, změnil šatník, najednou se z něj stal milovník vína… Přiznal se mi sám, že se zamiloval, že je to krásné, že ho to hodně nabudilo, že s ní chce trávit svůj volný čas, dokud to půjde. A že je mu líto, že mi ubližuje.
Taky řekl, že si je vědom, že to za nějaký čas skončí a že prosí, abych mu teď dala svobodu a počkala na něj. Děti se na něj strašně naštvaly, odmítají s ním mluvit. Mě přemlouvají, abych se s ním rozvedla, že je to pro mě ponižující. Já jsem v takovém stavu, že vlastně nevím, co chci. Nevím, jestli bych se jednou dovedla tvářit, že je všechno v pořádku. Ale neumím si představit život bez něj. Taky si ale říkám, že třeba budu roky čekat a on se nikdy nevrátí. Jsem naštvaná, zklamaná, připadám si zrazená. Co byste mi jako chlap poradil?“
Vážená paní Marto,
na vaši jasně formulovanou otázku odpovídám také jasně: Odchod. Kdybyste měli děti ještě malé, radil bych, abyste to kvůli nim nějak „pytlíkovala“ dál, ale to je jediný (leč obrovský) důvod, proč trpět – ve vašem případě proč v téhle potupné situaci setrvávat. Navíc i proč mařit čas. Takhle se nejedná ani se psem.
Jako mužský šovinista bych se měl zastat toho chlapa. To by ale ten zálet musel provést trochu s grácií a štábní kulturou, to znamená zahýbat v utajení, aby nezraňoval, nebo – když to myslí vážně – před vás předstoupit a prohlásit: Odcházím za jinou. Jeho řešení – počkej na mě, abych se měl kam vrátit, kdyby to neklaplo – připomíná toho příslovečného poseru, co si na banket pro jistotu bere do kapsy krajíc chleba. Vlastně ani toho ne, protože ten chleba netrpí v okamžiku, kdy se on cpe kaviárem, a nevadí mu, že až uschne, bude hozen do koše.
I kdybyste si tak málo věřila a na tuhle jeho hru přistoupila a čekala, jestli se vrátí, nemohlo by to fungovat. Vy byste k němu cítila odpor za způsobenou bolest a projevené opovržení, on by ve vás viděl onuci, která si nechá líbit úplně všechno. Rozchodem tedy neztrácíte vůbec nic.
Žena by neměla vázat svůj život jen na svého mužeFoto: svershinsky, Shutterstock.com
Klíčová věta vašeho dotazu je však: „Neumím si představit život bez něj“. Zračí se v ní běžný nářek žen, které po svatbě zahodily vlastní život – lhostejno jestli z pohodlnosti nebo z (přehnané) starosti o rodinu – a nepěstovaly vlastní koníčky ani vlastní okruhy přátel a fixovaly se na manžela. Vedle něj žily jak na zájezdu s ČEDOKEM, a když ten zkrachoval, vlastní akci vymyslet neumějí. Odvykly tomu. Sázka na jednu kartu je pohodlná, ale…
Jste stále relativně mladá (co by za váš věk jiní dali), tak si věřte. V tom, že bez toho vašeho chlapa se dá také žít – a lépe. Sportu a kultury je všude kolem habaděj, do něčeho se pusťte a při aktivním životě s vyšší pravděpodobností někoho ještě potkáte. A když ne, hůře nebude. Postel máte stejně prázdnou a svým nynějším manželem ji sotva ještě zaplníte. A pokud by ohromnou náhodou přece, doporučený rozvod v tom roli hrát nebude.
Nechat si vytrhnout bolavý zub se nikomu nechce. Nakonec je ale každý rád.
