Článek
Martina (47) napsala na e-mail jaktovidichlap@firma.seznam.cz: „Pane Hausmanne, žiju s manželem devátým rokem. Je můj druhý a seznámili jsme se, když mi bylo 38 let. Děti spolu nemáme, ale já mám dvě z předchozího manželství, dnes už dospělé, a on má dceru. Když jsme se dali dohromady, bylo jí kolem deseti let. Jezdila k nám jednou za čtrnáct dní na návštěvu a musím přiznat, že jsme k sobě nenašly cestu. Její věčně naštvaná a ubrblaná povaha je mi strašně nesympatická. Občas o víkendu se to dalo vydržet, jenže ona žije s matkou na maloměstě, a teď se dostala na vysokou školu do Prahy, kde bydlíme! Manžel považuje za samozřejmé, že bude těch šest let bydlet u nás, pokoj po dětech máme volný. Ale já to absolutně nechci! Je sice pravda, že můj muž s mými dětmi taky bydlel, ale jemu to nevadilo, měl je rád. Nemůžu za to, že u mě tomu tak není. Jak mu to mám říct? Nebo myslíte, že bych to měla skousnout? Pak se ale bojím, že náš vztah stejně nevydrží, nemůžu se přece roky přetvařovat. Děkuju za radu, Martina.“
Vážená paní Martino,
načrtla jste hodně častý problém zvaný nevyřešená minulost. Když jsou děti malé, řešit se to musí. Když ale nové štěstí stárnoucího rodiče narušuje nutnost řešit problémy dospělého potomka, je to zbytečné, a proto k vzteku. Některé (i dospělé) děti jsou takoví sobci, že místo, aby přály rodiči (konečně) šťastný vztah a ustoupily mu z cesty, přetahují se o jeho přízeň s jeho novou láskou, kterou by nejraději zlikvidovaly a mohly ho mít zase jen pro sebe – rozuměj, pro svoje účely. Možná, že dceři vašeho manžela křivdím, ale kromě ekonomického (tedy také sobeckého) zájmu, proč nebydlet na koleji ale u táty, je možná ve hře i ženská proradnost kalkulující s tím, že takto bude mít na přetahovanou o tátu silnější páku.
Nevím, jak je na tom váš manžel finančně, rozumné by bylo, kdyby dceři přispěl na kolej s tím, že všechno další potřebné zázemí bude mít u vás. To by byl rozumný kompromis – leč váš manžel jej nenavrhl. Krev není voda…
Vstupujeme-li do svazku s někým, kdo nemá uspokojivě vyřešenou minulost (protože se bojí, nemá finance, má přehnaný smysl pro zodpovědnost…), bereme si ho i s tímto hendikepem. To je jedno, jestli má hrb, astma, vyražené oko nebo závazky z minulosti. Je to prostě jeho součást, patří to k němu a my ho kupujeme i s tím. Zákeřnost vaší situace spočívá v tom, že (na rozdíl od toho hrbu nebo vyraženého oka) se při koupi nedá předem odhadnout, co dalšího z toho ještě vzejde. Vás před devíti lety nemohlo napadnout, že se k vám ta desetiletá holčička jednou nakvartýruje. A vašeho muže neměl kdo poučit o obecné pravdě, že se dvě ženské u jedné plotny nesnesou. Ptáte se, jestli to máte skousnout, a přitom víte, že to nepůjde. Manžel asi neustoupí („mně tvoje děti taky nevadily“) a zahnán do kouta začne kolem sebe kopat a být zlý. Být vámi, zkusím jeho dceru přijmout, ale jen v rámci boje na zdrženou a získání času pro její konečný přesun na kolej.
Jestli na to váš vztah dojede, nebudete zdaleka první, koho partnerovy děti vyštěkaly ze vztahu. Zatracení parchanti! Jak dlouho se má člověk pro ně obětovávat? Až do hrobu? Nabídněte jim to, a oni to beze studu přijmou…
